Archiv autora: tasselhof

Psací pero

V kanceláři nám nikdo neposkytuje psací potřeby. Přece jenom, coby ajťák bych se měl obejít bez tužky a papíru.

Ačkoliv vlastním Evernote a Wunderlist, tak jsem ale zjistil, že nejlépe se mi poznámky píší klasicky na papír. Ale čím, když mi v kanceláři nikdo nic nedal?

Po dlouhé době jsem si šel koupit propisku do krámu.

Neodolal jsem. Nostalgie mnou zacloumala a koupil jsem si klasické inkoustové psací pero. S hrotem jako je na obrázku z fotobanky.

Je něco neskutečně zvláštního na tom psát zase inkoustem, klasickým psacím perem. Spousta hipsterů si dneska pořizuje nákladná psací pera a já je celkem chápu. I když jsem do toho svého neinvestoval ani padesát korun a je v zásadě celé vyrobené z plastu.

Pamatujete si, jak jste dostali své první psací pero? To já, když jsem byl malej, tak nám ho přidělovala soudružka učitelka. Za to, že už umíme psát, tak můžeme psát inkoustem.

Jo, taky patřím mezi ty poslední škrabaly, co ho dostali. Proto bylo jasno. Zase si chci chvíli zkusit psát klasicky perem a inkoustem.

A kdyby mi to nevyšlo, tak jsem si pro jistotu koupil i propisku. Kterou jsem taky na základce oslavoval, že už nemusím tím perem psát 🙂

Kdy jste dostali své první psací pero vy?

Můj scifi sen

Poslední dobou se můj život točí ohledně diskuzí na téma, jestli můžete mít to, co chcete. A tak moje podvědomí vytvořilo tenhle sen, co se mi v noci zdál. Nedá mi, abych ho sem nenapsal.

Sedím v kavárně a nevím, jak jsem se tam dostal. Kolem mě sedí neznámí lidé. Naštěstí v kavárně sedím sám. Překonávám prvotní záchvat paniky a rohlížím se. Stav ztracení se je mi naštěstí celkem známý, tak s ním umím pracovat.

Fuck. Jsem v úplně jiném městě. Tohle není Hradec Králové. Dokonce to není ani žádné české město. Nápisy jsou v angličtině a tak napůl odhaduju, že jsem nejspíš ve Washingtonu DC. Stále netuším, jak jsem se tam dostal, ani proč tam jsem.

Kontroluju svoje věci. Peněženka, klíče, mobil. Nemám na ruce snubák, takže asi nejsem ženatý. Stále je mi třicet pět a po kontrole dokladů v peněžence zjišťuju, že se pořád jmenuju stejně.

Pořád jsem to já, já, průměrný kluk z Česka, co podle zelené karty už několik let žije v americe. Rozhodl jsem se zapátrat po tom, co vlastně v americe dělám. Dopíjím kávu, platím dolary, co mám v peněžence.

Volám si taxi a nechám se zavést na adresu ze své peněženky. Taxík mě odveze asi o dva bloky dál. Taxikář se směje, že se cítím asi jako hogo fogo, když se nechám vézt prakticky za roh.

To, že nevím, jak Washington vypadá, si raději nechávám pro sebe. Zaplatím mu a jdu „domů.“

Bezejmenná vícepodlažní budova. Podle čísla na svých klíčích odhaduju, že bydlím v šestém patře.

Nacházím svůj byt. S mrazením v zádech odemykám dveře. Vůbec nic nevím o svém životě v DC. Co když tam s někým bydlím? A je to spolubydlící a nebo třeba přítelkyně?

Zhluboka se nadechnu a odemknu. Byt je prázdný.

Zařízený, ale jinak prázdný. Aha, asi bydlím sám, říkám si pro sebe. Rozjlížím se po bytě.

Nejvíc mě zaujme notebook u stolu. Toho se můžu chytit! Zapínám ho.

Heslo.

Fajn. Zkouším své oblíbené heslo do počítače. Kupodivu funguje. Otevírám facebook a jdu zjistit, kdo vlastně jsem, když v tom někdo zvoní na dveře.

Opatrně kouknu kukátkem na chodbu. Stojí tam dívka. Zjevně mě jde navštívit.

Další záchvat paniky. Spolubydlící? Přítelkyně? Kamarádka?

Rozhodování, jak oslovit dívku mě vykolejilo natolik, že jsem se probudil a uvědomil si, že se mi to jenom zdálo.

Ale tenhle sen mi utkvěl v paměti. Asi činím rozhodnutí vést si deník. Jak v tomhle, tak v jakémkoliv jiném paralerním vesmíru.

A schváně: Co kdybyste se propadli do svého alternativního já? Jak byste přežili první den, měsíc a rok?

Syndrom H jako hnus

Franck Thilliez: Syndrom E, Vydalo nakladatelství XYZ, 2016, Praha, 383 stran. Zdroj obrázku: Albatros Media

Málokdy si pomáhám oficiální anotací knihy, ale nějak potřebuju knížku uvést, abych ji dostal z hlavy:

Horké léto, dovolená právě začala, dvěma francouzským policistům však běhá mráz po zádech. Poručici Henebellové z Lille uprostřed noci zavolá jeden z jejích přátel a prosí ji o pomoc. Po zhlénutí anonymního krátkého filmu z padesátých let oslepl. V jiné části Francie komisař Sharko vyšetřuje pětinásobnou vraždu. Sadistický vrah obětem uřezal ruce, vyloupl oči a ukradl mozky. Oba případy spojuje záhadný „syndrom E.“

Ježíšek mi pod stromeček nadělil knihu Syndrom E. A když ji získával, tak se dozvěděl, že se jedná o knihu, kterou nejste schopni přestat číst. Bohužel měl pravdu…

Aby bylo jasno, problém mám s tím, o čem kniha pojednává. Sadistické vraždy, mysteriozní podtext a ještě k tomu oba dva hlavní policisté honí své vnitřní démony. Vše popsané do nejmenšího detailu, který se vám přímo zarývá pod kůži.

Knihu jsem musel několikrát odložit, z čistého zhnusení. Ale nedalo mi to, musel jsem se k ní vrátit. Potřeboval jsem vědět, jak to dopadne. Jako kdyby mi kniha nasadila vlastního vnitřního démona do hlavy, který šel vymítit jenom jednou cestou: Nasytit jej.

A knížka vám nedá vydechnout do poslední stránky. A dokonce ani do poslední věty. Dějové zvraty na vás vyskočí v nejvíc neočekávaných chvílích a zanechají ve vás otázku, jestli tahle knížka vůbec může dopadnout dobře.

Jako správná svině svinutá vám na danou otázku neodpovím.

Jenom zde zanechám jasné varování: Kniha je mistrovsky napsaná a nejde od ní odejít. Bez ohledu na to, jak moc vás její obsah zhnusí. Bez ohledu na to, jak moc vás děj knížky vyděsí, budese te muset vláčet bahnem hnusu a sadismu jenom proto, abyste umlčeli svého vlastního démona.

Myslete na to, než knihu otevřete.

Protože jakmile přečtete první stránky, není cesty zpět

Zákony o ježdění v zimě

Meteorlogický úvod: V lednu budou klesat teploty na území České Republiky pod bod mrazu. Můžeme očekávat vydatné sněžení doprovázené ledovkami.

Reakce Karla Gotta za všechny silničáře: Tak to jsem opravdu nečekal!

Kapitán Zjevný z policie ČR: Přizpůsobte svoji rychlost v zimě stavu a povaze vozovky. Jezděte pomalu.

Řidičův poznatek: Jakkoliv pomalu se v té slotě rozhodnete jet, najde se před vámi někdo, kdo jede ještě pomaleji.

Druhý poznatek: Ano, až do úrovně úplného zastavení vozidla.

Ledová úměra: Čím větší závěje a ledovka před vámi, tím víc se vás to Audi za vámi snaží předjet.

Schummacherův zákon: Povede se mu to. I za cenu toho, že vy skončíte ve škarpě.

Chodcovo očekávání: Brzdná dráha vozidla je přesně pět centimetrů, bez ohledu na roční dobu, či rychlost vozidla.

Dodatek kapitána Zjevného: Pokud doopravdy nikam nemusíte, tak nikam nejezděte.

Babiččin povzdech: Ty už nás vůbec nemáš rád, když nepřijedeš na návštěvu!

Tasslovo zakončení: Jezděte opatrně a nikam nespěchejte!

Všeobecný rozhled na škole nehledejte

Na Silvestra si Mistantrop ublognul ohledně nutnosti všeobecného vzdělání. Při prvním čtení mi připadlo, jako kdyby Misantrop očekával, že se vám toho dostane na škole. Naštěstí jsem byl uveden z omylu, ale raději uvádím mimo omyl i vás.

Moji rodiče se strašně smáli systému amerického školství. V hodinách literatury rozebírají celý ročník jednu jedinou knížku od Shakespeara! To my zvládneme za ročník literatury probrat tolik velikánů! A nebo ne?

Šokovalo mě vyprávění mé ženy. Hodiny literatury se u nich na střední škole scvrkly na „Spisovatel: Narodil se, napsal, umřel.“ Museli jste znát tyto tři veličiny o daném spisovateli. Takže třeba o Jackovi Kerouackovi byste se dozvěděli, že se narodil v roce 1922, napsal román „Na cestě“ a zemřel v roce 1969. Konec, zvonec.

Vsuvka: Láká mě si přečíst výše zmíněný román, protože ho Kerouack napsal na jeden zátah.

Na mnoha školách se takhle vyučuje nejenom literatura, ale i historie a jiné předměty. Aby se vaše znalosti lépe kvantifikovaly. Víš kdy začla první světová? Za jedna. Nevíš? A tak třeba záchranná otázka kdy zemřel František Josef první? Nevíš? Sednout, za pět.

Pokud se pyšníte získanými znalostmi jako výše, tak nemáte vyhráno. To, co je opravdu podstatné jsou souvislosti. Misantrop operuje s upálením Mistra Jana Husa. Asi víte, že byl upálen v Kostnici, ale … kde ta Kostnice vlastně je?

A když jsme u těch souvislostí, proč byl upálen? Kdo o tom rozhold? A co pak následovalo? Možná si pamatujete na husitské války… ale proč proti husitům táhli křižáci? A kdo je vlastně poslal? A odkud?

Smějeme se američanům, že nevědí, kde je Česká Republika, natož aby věděli, jaké je její hlavní město. Holdujeme se znalostmi v AZ kvízu a Milionáři, ale souvislosti nám uchází.

Škola vám ale tohle bohužel nedá. Je potřeba, abyste sami v sobě probudili hlad po vědění a začali se zajímat. Jinak budou představitelé státu… Však je vidíte sami.

A schválně: Kolik států je členy EU? A proč má vlajka EU 12 hvězd?

Macek

img_20161203_175715

Čtyři z pěti hipsterů doporučují na zvýšení kreativity. Když si se svítícím jablíčkem sednete do Starbucksu, tak splníte každodenní klišé jakéhokoliv Starbucksu. A můžete se vesele tvářit, že píšete scénář nové progresivní divadelní hry o kosmickém milování veganského sendviče.

A jestli to nechápete, tak jste out.

Chápu nadšení těch, co si macka pořídili. Oproti předchozímu stroji jsem zažil hned dva skoky. HDD na SSD a 8 GB RAM na 16GB RAM.

Pro technicky neznalé to znamená, že mám najednou v rukách velmi svižný stroj s krásným operačním systémem. Už rychlost odezvy systému musí nezkušence nadchnout.

Já, coby zkušenec hlavně oceňuji vlastnost integrovaného bash terminálu, takže se v systému umím aspoň trošku znavigovat díky znalostem linuxu.

Stroj mám ale hlavně na práci, tak jsem zvědav, jak mi půjde na něm pracovat. Ale to ukáže až budoucnost.

Chjo, dlouhé nepsaní ě posouvá na začátky.

Proto to tu zase rozjíždím, abych se víc rozepsal.

Tak nikam nepřepínejte

Pozdrav soudruhům ze Severní Koreje

pexels-photo-24484

Vyprávěl mi tuhle můj známý, že za komančů udržoval vztah se známými za velkou louží. Samozřejmě obě strany vztahu věděly, že je jejich korespondence monitorována, takže si psali takové ty normální zprávy, co si dopisujete se známými.

A jednou tenhle kamarád přijel na návštěvu do socialistického Československa. A tak se ho hned můj známý ptal: „Jak to přežíváš v tý Americe? Vždyť je to tam strašný!“

Československá socialistická televize totiž o U.S.A. vysílala pouze negativní zprávy: Hurikán na Floridě, tornádo na středozápadě, masová střelba do lidí v Chicagu a nepokoje ve Washingtonu D.C. Nic jiného, než negativní zprávy o Americe se běžný socialistický občan nedozvěděl.

Zprávy z Ruska byly přesný opak: Překročený plán pětiletky, úderník v dole, zlepšovací návrh soudruhů z NDR a vůbec všelijaké pokroky a výdobytky moderního socialismu. Běžný občan byl tak dennodenně masírován propagandou na téma, že na západě je to nebezpečný, kdežto v socialistickém bloku se všechno daří.

Představte si, že stále existuje socialistický blok a vy vyjedete na stáž do jedné ze zemí Východu. Nemusí to tam být tak děsný jako v Severní Koreji, ale i tak vidíte, jak lidé žijí pod masáží médií. Jejich Velký Vůdce neustále opakuje jak je to na západě hrůza a běžní lidé se vás nenápadně ptají na to, jestli ti bezdomovci na ulicích jsou fakt pravda. A jestli je taky pravda, že lidé nemají práci.

Já bych jim odpověděl asi tohle:

Vážení soudruzi, vážené soudružky.

Ano, je Pravda, že na západě existují bezdomovci. Je taky pravda, že lidé nemají práci. Také je pravda, že U.S.A. čas od času postihnou přírodní pohromy.

Přes to všechno se vracím na západ.

A jsem si jistý, že tam přežiju.

S přátelským pozdravem Světu Mír

Tasselhof

Třicetčtyři

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jenom jednou jsem v historii tohoto blogu neoslavil své narozeniny virtuálně.

Slovy Garfielda: Dárky, dárky, dárky!!!

A ve stylu Louse Hay jsem se rozhodl, že rok třicátý čtvrtý mého života bude ten nejlepší, co jsem doposud zažil.

A jestli se bojíte, že jste s gratulacema zaspali, tak vám jenom připomínám, že ještě dneska to jde dohnat. Mám totiž svátek 😉

 

Výhra v loterii

addiction-bet-betting-5258

 

Skoro každý to zkusil. Hodili jsme si pětikorunu do výherního automatu a nebo jsme si vsadili Sportku.

Třeba mně za to těch 20 korun stojí – Tolik stojí Šťastných deset. Občas si koupím los a pak s napětím sleduji, jak dopadflo losování. Rád si vymýšlím scénáře, co bych s těma penězma dělal.

Co bych dělal, kdyby mi najednou přistálo na kontě deset milionů?

A co třeba 5 mega? A co bych dělal s milionem?

Skoro kaýdý má už úplně jasno o tom, co by dělal, kdyby mu na kontě přistálo kulatých milion korun.

Ale přemýšleli jste někdy o menších částkách?

Co uděláte, když vám někdo daruje 10 000?

A co třeba, kdyby vám někdo dal „jenon“ 5 000 Kč?

Ve chvíli, kdy máte hlavu v pejru z těch milionů se 5000 korun zdá jako nic. Ale opak je pravdou.

Přišly mi na konto přeplatky z daní.

Já jsem ty peníze použil na své úplné oddlužení.

Na co je použijete vy?

Goodreads

antique-bible-blur-213

 

Čtu si takhle Adentův článek o Goodreads a uvědomil jsem si, že to mám trošičku jinak:

Recenze na knížky píšu rád. Částečne pro sebe, abych si i po letech vzpomněl, jaký dojem ve mně vyvolala. A částečně jako spisovatelské cvičení, protože psaní mě prostě baví.

Ačkoliv mám účet na Goodreads, tak tam ale nechodím a recenze tam nepíšu. Možná proto, že se bojím toho, že bych recenzi musel psát ještě jednou, anglicky. (A to se mi fakt nechce)

A tak se ptám veřejně: Máte goodreads? A píšete tam recenze? A jestli jo, tak v jakém jazyce?

Díky