Sousedi

Jsem si takhle v berounském bytě a začínám si krájet cibuli na boloňské ragů. Když v tom mi zazvoní zvonek u dveří. Přemýšlím, co se zase kde stalo a vylezu ven.

Stojí tam noví sousedi ze čtvrtého patra, že jako že se jdou představit. Koukám na ně, jako puk, protože to je po sedmi letech, co tam bydlím, asi první soused, co se mi přišel představit.

Z rozhovoru později pochopím, proč to tak dělají: Pořídili si štěně a tak začli sondovat u všech v baráku, jestli jim to jakože nevadí. Tak třeba mně to nevadí, ujistil jsem je.

Ale teď mám reálné dilema. V rámci přátelského pokecu mě pozvali na kafe. Ať zajdu, pokecáme. A já nevím, jak se mám zachovat.

Kdžy se vyskytuju v Město Nepovězto, tak jelikož je to vesnička středisková, tak tam se sousedi doopravdy navštěvují. Dokonce jedni sousedi nás uhánějí, abychom konečně zašli na kafe. A my samozřejmě zajdeme.

Ale jak se to dělá ve velkoměstě typu Praha, nebo Beroun? Mám to chápat jako takové to „pozvání, aby se neřeklo,“ a nebo mám doopravdy přijít?

Jak byste se zachovali vy?

7 komentářů u „Sousedi

  1. Zkusila bych to – buď si sednete nebo ne – to se právě zjistí tím kafem. Když dobrý, tak je to fajn, známí se hoděj. Když ne, tak to samo vyplyne, že se navzájem už nebudete vyhledávat, a zůstane u bezpečného úsměvu při náhodném setkání, což taky není špatný. 🙂

  2. rozhodně bych šla, a jak už bylo řečeno – s něčím k jídlu bo k pití a užila si návštěvu a tam hned poznáš, jestli to mysleli ze slušnosti nebo fakt – pak maximálně už nikdy nepřijdeš, nebo se zas stavíte 😉 nedělala bych z toho vědu 😉

  3. já bych do toho šel.
    víš co, spřátelit se s lidmi v domě se vždycky, VŽDYCKY hodí. úplně chápu, že když se tam nově nastěhovali, že hledají někoho, s kým tam budou moct mluvit

    1. To ale možná děláš blbě. Protože teď jsme se ženou nedávno zjistili, že o dva baráky vedle bydlí stejně smýšlející lidé. A to jenom díky internetu 😉