Psát třikrát za sebou o slečně, co jsem jí ještě neviděl, se mi nechce, takže budu psát asi o něčem jiným…Předem se omlouvám za silnou nečitelnost tohoto příspěvku. První, co jsem sem chtěl napsat je pár nápadů, co by se akorát tak hodily do rubriky Trapné pokusy. Ale jak jsem tak ty svý nápady rozebíral, tak mě napadlo ještě něco.
A já chci sepsat oboje a pokud možno dohromady. Protože mě napadlo, že dohromady by to mohlo mít ten správnej efekt. Prostě to líp vyzní. Takže pardon, holt tohle jsem já.
Nechápu poslední dobou dění na internetu. Nechápu své virtuální přátele. Nechápu své virtuální nepřátele, nechápu nic.
Někde jsem četl, že lidé závislí na internetu trpí depresemi. Je to prostě depka z toho, že jakmile se odpojíte, tak zjistíte, že svět tam venku je prostě takovej … hm … šedivej. (A navíc tam nejsou slečny, co se ochotně svléknou)
Jenže já poslední dobou mám depku jakmile se zapojím na net. Stačí si přečíst pár diskuzí, pár vláken, jeden blog … a je to na sebevraždu. A já to prostě nechápu, co se to s tím virtuálním světem děje.
A všichni vzpomínáme na ten den, který se v našich novodobých dějinách nazývá Dnem Zúčtování. Den, kdy se země otřásla pod úsvitem tisíců sluncí. Tisíců sluncí, co si lidstvo vyrobilo samo proti sobě.
A jakmile zhasnul poslední smrtelně krásný úsvit, tak přišla dlouhá a mrazivá noc. Noc plná našich největších nočních můr. Dlouhá noc plná příšer, příšer, které si lidstvo vyrobilo samo proti sobě. Příšer, které dostaly jméno Terminátor.
=Sarah Connor=
Připadá mi, že prostě teď má spousta lidí dlouhou noční můru a já si jenom přeju, aby se probudili. Přeju si, aby Ajax zjistila, že tam venku, tam venku je strašně nádherně.
Zima vám zaleze do morků kostí a všude jsou ty Vánoce. Svátky který bytostně nesnáším. Ale zase na druhou stranu si uvědomíte, že alespoň jednou v roce, na blbejch pět minut, se lidé dokážou mít rádi.
Ten den, kdy jsem ho poprvé potkal, nemohl jsem skoro mluvit. Nemohl jsem se zpříma podívat do jeho očí. Nemohl a přesto jsem jím byl fascinován.
Řadovým vojákem jménem Kyle Reevs, vojákem, kterému jsem se odhodlal dát jeden velmi důležitý úkol. Ochránit mojí matku. Voják, co byl odsouzen k smrti dřív, než jsem se narodil.
Jediný člověk, co doopravdy mojí matku miloval. Na hloupě krátkých pár hodin. Jeden z tisíce. A přesto tak vyjímečný. Ten voják je můj otec.
=John Connor=
Chce se mi křičet, chce se mi … ani nevím, co vlastně se mi chce. Možná se mi chce jet do Prahy vrazit Ajax facku, aby si slečna uvědomila, že … že … že nesmí takhle zůstávat ve svých pocitech.
Sakra, já se bojím, že tahle holka si zahesluje blog, zmizí z netu, a provede něco, něco strašlivě děsivýho. Nevěříš na Boha. Tak proč bys měla věřit na posmrtnej život?
Tam venku je spousty dalších, dalších úžasnejch a strašně skvělejch lidiček, jenže, děvče, dokud budeš sedět zavřená ve svých pocitech, tak se na tvým stavu nezmění nic. Absolutně absolutní nic.
Konečně jsme se probojovali do jedné ze základen Terminátorů. Zbývalo tak málo času, tak strašlivě málo času. Chtěl jsem mu to říct, chtěl jsem, aby věděl, jaký úkol jsem mu dal.
Jenže kdyby věděl pravý význam svého úkolu. Co kdyby odmítl? Co kdyby se rozhodl jinak? Potom bych neexistoval ani já, ani celé hnutí odporu by neexistovalo.
A lidstvo by definitivně zmizelo z povrchu zemského. Vlastní rukou, vlastními nástroji. To nejsou stroje, proti komu bojujeme. To je to zvíře uvnitř každého člověka.
Bojujeme za pouhou podstatu lidství. A využíváme k tomu své zvířecí já, skryté kdesi uvniř každého z nás. Pro svoji touhu k životu a jednoduché zoufalé snaze přežít používáme každý možný nástroj, chytáme se každého stébla.
A posíláme své otce na smrt, aniž by o tom věděli.
=John Connor=
Je to strašný sledovat osudy lidí, co jsem je nikdy neviděl. Osudy lidí, co je maximálně znám z pár fotografií. Je hrůza prožívat druhej, mnohem depresivnější život na netu.
Prožívat tohle jenom proto, že tihle lidé jsou moje druhá rodina. Prožívat jejich bolesti, jako kdyby je prožíval někdo, koho strašlivě dobře znám.
Jenže, co doopravdy jsme? Pár blbbejch jedniček a nul, pár záblesků elektronů v tom strašlivě chytrým stroji, co se mu říká počítač. Jsme duše bez těla, jsme … jsme obyvatelé růžového světa, co nám náhle zčernal.
Magi asi bude mít radost. Internet je černej a svět je šedivej. Vyberte si. Já volím světlo.
Proto asi na ten svůj koutek netu, na to pískoviště, kde Tassla každej zná, chodím tak strašně málo a většinou jenom z práce. Já nechci abyste byli smutní, abyste měli depku.
A já nechci číst vaše depresivní výolevy. I když já sám mám někdy hodně divný depresivní výlevy. Třeba tohle. Jenže odejít? Zase? Zpřetrhat ty neviditelný vlákna a pak se je znovu pokoušet navázat? Ani náhodou.
Kéž by jeho matka mohla být s ním v této chvíli. Ve chvíli vítězství. Ve chvíli, na kterou ho připravovala od jeho dvanácti let. Ve chvíli, ve kterou jsme poslední rok pouze doufali a byl to pro nás hodně divoký sen.
Sen o tom, že přežijeme ještě jeden rok. Alespoň ještě jeden rok přežít. Ale on to dokázal, dokázal využít nevýhod strojového myšlení. Dokázal nemožné. Lidský intelekt porazil počítač. Poprvé po mnoha letech.
Jak jsme stáli na místě svého posledního vítězství, tak se náhle odkudsi vynořil. T601. John se ohlédl a přátelsky se na tu vraždící stvůru usmál.
Proč by ne, když tento stroj ho provázel taktéž od jeho dvanácti let. Stroj s tou samou tváří se ho pokusil zabít, dřív, než se narodil. Stroj s tím samým tělem mu pomohl stát se vůdcem toho, co zbylo po Dni Zúčtování.
Tenhle stroj byl ale to poslední, co si SkyNet pro Johna připravil. „Johne Connore. Přišel jsem si pro tebe.“ řekla ta zrůda a tmou bleskl výstřel.
John padnul mrtvý k zemi. Terminátor se skácel o pár okamžiků později, když ho zasáhla dobře mířená EMP vlna.
Není čas na slzy. Není čas oplakávat muže, kterého miluji od chvíle, co jsem jej poprvé viděla. Stroj času je stále funkční.
Musím svou mysl upnout na to jediné, co mohu udělat.
přeprogramovat tuhle zrůdu na pomocníka, co mi umožní setkat se s Johnem. A být s ním po celou dobu jeho bitev až k vítězství.
=Catherine Brewster=
Možná se ve mně trochu pleteš, Tassle. Ale současně máš snad i pravdu.