Potkal jsem na chodbě spolužáka z vejšky. Vzpomněl si na mě a dokonce i věděl, jak se jmenuju.
Vždycky mě taková setkání překvapí. Obecně mám celkem problém si lidi pamatovat, ale vždy mě překvapí, že si lidé pamatujou mě.
No bodejť by ne, chtělo by se dodat. Třeba když si vzpomenete, že na vysoké škole jsem vypadal jako Will Smith.
Asi by mě to mělo přestat překvapovat. Celkem rád vybočuju z řady a zjevně mi nedělá potíže být středem pozornosti.
Třeba minulý týden mi kolegyně řekla, že jde na oběd se sestřenicí. Tak jsem se zeptal, jestli jako můžu taky.
„Ne. Vona je totiž ta sestřenice tak trochu divná.“ prohlásila zamyšleně.
„Víš ale, že mě to jenom navnadilo?“ usměju se na ni svým záludným úsměvem.
„Jo, to mi taky hned došlo, když jsem to dořekla.“ povzdechla si ona.
Je dobré vědět, že já se asi v davu neztratím.
Po kolika letech vás ještě lidi poznávají?