Poslední dobou mě nějak hodně bere blog Růžová panda. Ne kvůli tématům, ale kvůli stylu psaní. Tohle považujte jako přihlášku do klubu.

Svou první výplatu si pamatuju naprosto přesně. Bylo mi šestnáct a byla to moje první letní brigáda. Velkoobchod. A já tam dělal kluka pro všechno: Pro všechny ty hnusný práce, co nikdo nechtěl dělat. Pamatuju si, že po jednom dešti jsem musel vynést venkovní odpadkový koš, co neměl žádnou stříšku.

A rovnou jsem dostal rozkaz, že ten koš musí bejt prázdnej. Jinak bychom si nerozuměli. Tak jsem holýma rukama vytahoval ty rozmáčený vajgly, shnilý jablka a další hnusy, co tam zákazníci naházeli.

Po týdnu to přišlo. Pan majitel se dozvěděl, že je mi 16. Myslel si, že je mi 18. A tak mi řekl, že už pro něj nemám dělat a že mi aspoň zaplatí za to, co jsem tam odpracoval.

Za týden tahání těžkých věcí a práce se sračkama jsem dostal pět stovek.

Pochopil jsem dvě věci:

1. Jakou mají peníze doopravdy hodnotu
2. Že se v životě nikdy, nikdy, nikdy nechci živit rukama.

Na letních brigádách mi to ale moc nevycházelo.

S bráchou jsme umejvali okna ve fabrice na hudební nástroje. Kovové dechové hudební nástroje. Amati, pokud to někoho zajímá. A opět, rozkaz zněl jasně: Všechny okna musej bejt čistý.

Takže třeba i okna v leštírně.

Když chcete mít hudební nástroj zlatavě lesklý, musíte ho vyleštit. Dělá se to tak, že na velkým stroji vám rychle rotuje kartáč. Ten vy natřete leštící pastou a pak k němu přitlačíte leštěný nástroj.

Z nástroje, kartáče, i pasty pak odlétávají malé, mikroskpopické útržky prachu. A lítaj úplně všude. Jo, je tam odsávání, ale jeho účinnost není stoprocentní.

Poté, co jsem měl umytý okna v leštírně, jsem ještě čtrnáct dní smrkal černě. A čich se mi vrátil za další tejden.

A pak, jedno léto přestal mít brácha čas. Zároveň si na vysoce ceněné místo umývačů oken protlačila své dcerušky jiná zaměstnankyně daného podniku. Tak přišla moje první, opravdová práce.

Stačilo den co den jezdit do jedné místní pobočky, co nabízela brigády. A stále se ptát, jestli něco není k mání. A jednou, na každodenní „ne“ odpovědět vesele: „Tak prd!“

Paní se na mě podívala a zavolala: „Počkejte, vy jste takovej komunikativní! Nechcete zkusit operátora infolinky Týmobájlu? Na poloviční úvazek?“

A tak jsem to zkusil. Původně jako brigádu. Telefony jsem zvedal tři roky.

Díky Růžovýmu vznikl tenhle blog, protože jsem se mohl připojovat přes firemní tarif na net. Potkal jsem Katchabu. Vymyslel jsem (a hlavně vyběhal), jak by na Teidu mohlo fungovat přispívání přes MMS.

A za další dva roky jsem z Velkýho Růžovýho odešel. K červenejm.

Tam jsem strávil dva roky v pekle.

Ozývají se mi headhunteři.

Prej sem přesně to, co hledám. Já si s nimi dám nezávaznou schůzku a pak to zatím vždycky nějak vyšumělo.

V týdnu se mi ozval lovec hlav od Růžových.

Nejspíš mě chtějí zpátky. Jako manažera. A já jsem si s nima dal další schůzku.

Říká se, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ale já vím jedno: Zatímco vzpomínky na Červenýho vidím rudě, ty na Růžovýho … se zabarvujou do růžova.

Ale už tam nebude ani Katchaba, ani oTc. A zároveň přesně vím, proč jsem od nich před třemi lety odešel.

Ale stejně bych se tam rád ještě jednou podíval.

Tak nepřepínejte a uvidíte, jak to dopadne.