Ve Spojených státech Amerických se už prakticky za všechno platí kartou. Jak jsme na tom my?

Celý měsíc Únor podnikám drobný test: Za co nejvíc služeb a zboží platím kartou. Dohnala mě k tomu nutnost z předchozího měsíce: V lednu jsem musel opravit auto, kdy mi v servisu řekli, že jedu tak pět minut po dvanácté. Naštěstí jsem ale dojel.

Na nenadálé výdaje jsem si pořídil kreditní kartu: To je ten druh karty, kde máte předem připravený dluh, a jakmile s ní zaplatíte, tak vám na účtě vaší banky vzniká dluh. Pro banku je pak zajímavé splácení takového dluhu: Vy buď můžete takový dluh splatit do 45 dnů zadarmo, nebo vám banka rozepíše dluh na 12 měsčních splátek. A jakmile se rozhodnete pro ty splátky, tak vydělává banka.

A aby banka nevydělala, tak jsem z lednové výplaty, co mi přišla v únoru, zaplatil onu platbu za servis. Tudíž mi na kontě zbylo tak akorát na to, abych zaplatil hypotéku a energie.

Výběry stojí peníze

Jasně, když vložím kreditní kartu do baňkomatu, tak mi vydá prachy. Ale podle aktuálního ceníku se za takový výběr platí minimálně 30 Kč. Takže to znamená: Nemám papírový prachy. Je to zvláštní pocit, „nemít peníze.“ Zkouším si na něj zvykat a hlavně si zkouším normální výraz tváře, když chci platit kartou.

Má to nějaký problémy? Ale ovšemže!

Mikroplatby: Kámen úrazu

Každé ráno jezdím vlakem. A jelikož u nás v Berouně jezdí městská hromadná doprava na vlakáč v úterý a za úplňku, tak mám dvě možnosti: Buď každé ráno ťapat skoro tři kiláky na nádraží pěšky, nebo jet vlastním autem. Modří již tuší, bé je správně.

Park and Ride je hned u Berounského nádraží. A celodenní parkování stojí dvacku. Předplatné neexistuje. Tohle je zatím můj největší problém: Každý den musím mít po ruce kovovou dvacku, abych se z parkoviště dostal ven.

Kdybych jezdil autobusem, tak to nebude o moc snazší: Jedna jízda městskou stojí 13 Kč. Beroun sice nabízí předplatné, jenže to bych si musel za á vzpomenout a za bé by mi na to nádraží mělo taky něco jezdit, že…

Druhým problémem ze stejného soudku jsou stravenky: Většina restaurací v okolí má ceny nastavené těsně kolem jedné stravenky: Takže buď musíte lehce doplácet za oběd, a nebo si naopak necháváte vracet tu péětikorunu, co vám ještě někde vrátí. Tohle je druhý případ, kdy potřebuju mít u sebe reálné peníze a něco s nimi platit. Opět se to dá tak trochu obejít: Naše kantýna nabízí dobíjení peněz na ID kartu. A opět toí má jeden háček: Naše kantýna vaří fakt příšerně..

Stokoruna už není problém

Když jsem si naposledy kupoval trošku větší snídani za 65 Kč a chtěl jsem ji platit kartou, paní se sice podivila, ale nechala mě zaplatit. Pamatuju na doby, kdy stovka byla ta nejmenší částka, co jste směli kartou platit. Buď mám štěstí, že pracuju v Praze a nebo se už mentalita obchodníků mění k lepšímu a poněkud více prozákaznickému přístupu.

Kupodivu za únor zjišťuju, že kartou se dá platit skoro všude. Teda tohle platí alespoň pro Prahu a Beroun. Obávám se, že být na menším městě, tak se bez papírových prašulí neobejdu.

Proč lpět na papírových penězích?

Vážně: Vytáhněte si svou peněženku a z ní vytáhněte první papírovou bankovku, co tam (doufejme 🙂 ) bude. Řekněme, že to bude dvoustovka. Co na ní uvidíte?

• Číslovku 200: Fajn. Dvě stě. Dvě stě čeho? Co to znamená? Co to vyjadřuje? Víte to někdo?
• Nápis Dvě stě Korun českých: Ok. Tak ta číslovka vyjadřuje to, co je tam slovy napsáno. Ale opět: Co to vyjadřuje?
• Nápis Česká národní banka: Rouhačský dotaz: Změnilo by se něco, kdyby tam byla třeba ČSOB? Co přesně by se změnilo?
• Podpis guvernéra: A poznáte z toho, který guvernér to podepsal?
• Sériové číslo bankovky: Víte někdo, k čemu je to dobrý? A kontrolujete si někdo, jestli dvě různé dvoustovky mají dvě různá výrobní čísla?
• Padělání bankovek se trestá podle zákona: Děkujeme pěkně.

Jinými slovy: Nikde se tam nepíše, že je někdo povinnen vám za tenhle papír dát třeba chleba. A ani se tam nikde nepíše, kolik těch chlebů byste měli dostat za ten jeden papír. Ten důvod, proč za ten papír dostanete třeba ten chleba, je ten, že pekař věří tomu, že za tenhle kousek papíru dostane třeba mouku. Ten samotný papír to ale nijak nezaručuje. Tak proč se ho tak držíme? 🙂

Doporučená literatura: Terry Prachett: Nadělat prachy. Kéž bych tuhle knihu četl v době, kdy jsem tu ekonomii studoval. Nic neumí vysvětlit monetární politiku státu lépe, než tato kniha.

Přemýšlím, jak málo reálných peněz bych potřeboval ke svému reálnému životu. Jak moc lze naši víru v nějaké reálné hodnoty odhmotnit. A až na to přijdu, tak sem o tom jistojistě napíšu.

A vy do té doby nepřepínejte.