Aneb lehce vepřopunková povídka „výzva přijata“ pro Plaváčka
Pan Krkovička seděl u svého stolu a dlaněmi si podpíral svoji hlavu, která už sama nemohla unést tíhu toho, co se stalo. Nevídané, neslýchané a písemně nezaznamenané! Tohle se panu generálnímu Krkovička s.r.o. nestalo, co pamatuje. A to začínal jako běžný řezník před čtyřiceti lety!
Panu Krkovičkovi totiž umřel čuník.
Běžná věc, řekl by si člověk neznalý. Vždyť to máte červinku, prasečí mor, velké mrazy, velká vedra … Čuníci pocházejí prakticky tak často, že se párky musí nastavovat vším možným, jak je masa málo. Ale tentokrát byla příčina úmrtí v daném oboru naprosto nevídaná: Sešlost věkem.
To máte tak: Krkovička s.r.o. před nějakým tím rokem čelila velké kritice, že vepři baculatí nejsou chováni v souladu se směrnicemi EU ohledně humánního chovu vepřů v Schengenském prostoru. (S přihlédnutím k harmonizačním regulím a implementací realizace aktualizací konvergence). A protože byl Jarolím Krkovička fér chlap, tak se rozhodl, že založí Facebook skupinu, která když dostane 100 000 „líbí,“ tak změní přístup ve svém masokombinátu přesně podle všech nejnovějších nařízení: ISO, PETA, SOPA, ACTA a tak dále.
Akce měla na sociální síti nebývalý úspěch a daný počet fanoušků si skupina získala, jen co by dvakrát premiéra vyměnil. A tak masokombinát zavedl všechna opatření, regule, nařízení, harmonizace, implementace, realizace, hladce a obratce. Ale zas tak hladce to nebylo: Pro samé papírování, vykazování, počítání, dokladování a zakládání zapomněla firma Krkovička s.r.o. na to hlavní: Výrobu masa.
Tudíž, než mohl být čuník humánně zpracován na řízky, tak kvůli všem těm nutným papírům zvládl prožít dlouhý a šťastný život a pak…
„No jo, jenže, co ono se vlastně děje s čuníkem, když zemře, jako … Jako sám od sebe?“ zamyslel se nahlas pan Krkovička. Prase má mít naplněný úděl tím, že se z něj narodí nová, vyšší forma života: Řízek. Ale co se vlastně děje s čunčetem, co nestihne naplnit svůj úděl?
Tyhle otázky našeho vepře ale pranic nezajímaly. Po dlouhé době v kóji najednou změna: Putoval dlouhým tunelem, na jehož konci svítilo tajemné světlo. Vesele si vykviknul a rozběhl se vstříc novému dobrodružství na … Tohle neuměl uplně tak popsat. Všude najednou bylo bílo, nadýcháno a odnikud a zároveň odevšad zněla libá hudba. Vepř se udiveně rozhlížel. Po chvíli ale zaregistroval v tom bílu velká zlatá vrata, za kterými se rozprostírala zahrada přímo rajská. Přísahal by, že už odsud cítil tu lahodnou vůni lanýžů, co se skrývali tak mělko, že jeden ani rypákem nemusí hrábnout.
Jenže to mělo jeden drobný problém: Vrata byla zavřená! Čuně vztekle kníklo a přemýšlelo, jestli se pod vraty dá podhrabat.
„Ale, ale! To je spěchnu!“ ozval se hluboký hlas a kde se vzal, tu se vzal, u brány stál starý vousatý pán s velkým klíčem v rukou.
„Pusť mě dovnitř, mám hlad.“ kníkul čuník.
„Vždyť jsi prase?!“ podivil se svatý Petr.
„No a? Někde jsem slyšel, že do nebe se dostane kdejaký vůl. Tak proč by nemohlo prase?“
„Jsi špinavé a nečisté zvíře!“
„Hele, nech si toho, jo?“ urazil se vepř. „Tak za prvé: Jestli fakt jseš svatej Petr, tak přeci nejsi muslim. A když jsme u toho, tak to mám poněkud rozhádaný i u židů a buddhistům taky dvakrát nevoním. Jsem myslel, že jako správný křesťan ukážeš trochu toho smilování!“
Svatý Petr se lehce zarděl a aby to skryl, tak rychle zabořil svůj čenich do knihy hříchů: „Tak se na tebe podíváme.“ zabrumlal.
„No to bych prosil.“ ušklíbl se vepř.
„Masokombinát Krkovička, kóje 36 A?“
„Ano, prosím.“
„Tady čtu, že jsi se cpal jako prase.“
„Děkuju.“
„To měla být urážka.“
„Ale já JSEM prase!“ zakvičel vepř, „Copak mám držet dietu? Údělem prasat je žrát jak nezavřenej, dokud nepřijde jejich den!“
„Hm.“ komentoval to sv. Petr a byl protentokrát rád, že je ta kniha tak velká.
„Aha!“ vítězoslavně se napřímil a zabodl ukazovákem do knihy: „Taky ses celej život válel a nic kloudného jsi neudělal!“
Vepř se na něj chvíli koukal a doufal, jestli to Petrovi dojde samo. Nedošlo. „Vy tady nejste asi úplně na zvířata zařízený, co?“
„Nóóó, moc ne.“ přiznal Petr barvu, „voni se zvířatama víc zacházej pohani a takoví ti počmáraní lidi. Ty ses sem dostal jenom proto, že nová papežská bula vyzývá k pokřtění zvířat, když se narodí. A pan Krkovička je spořádaný křesťan. Však už na něj taky tady čekáme.“
„Tak já ti něco povím,“ nadechnul se vepř, „já jsem prase. Žeru, lenoším a když mám příležitost, tak se vyválím v bahně. To je můj život a já jsem s ním spokojenej.“
Petrovi jako kdyby vzal hračku. Vepře úplně do nebe nechtěl vpustit, protože se bál, že by to zadělalo na nějaký moc ošklivý precedens. Ale teď už neměl prakticky žádnou možnost. Rychle si ke Krkovičkovi připsal poznámku, ať mu to Šéfová pěkně vytmaví, až se sem dostane. Pak si vzdechnul a pravil: „Dobrá! Máš to mít, já tě teda pouštím.“
Čunčeti se rozsvítila očka a jeho kopýtka se chvěla napětím, jak se brána otevírala. Petr mu ustoupil na stranu a pak tiše hlesnul: „Běž. A prosímtě, moc nám to tam nezasviň.“
Čuník vesele kvíknul a vběhnul do Rajské zahrady. Něco mu říkalo, že ty nejlepší lanýže porostou pod stromem poznání…
KONEC