Na chvíli opustím Vepřopunk a předložím vám takovou … báchorku

Díval se na bílý strop nad sebou a snažil si vzpomenout, jak se tam vlastně dostal. Nedařilo se. Bílý sterilní pokoj mu napovídal, že je v nemocnici. A asi musel být někde v zahraničí, protože měl pokoj jenom sám pro sebe.

“Tak jste se probudil, pane Krátký.” oslovila ho sestřička, co právě vcházela do pokoje. Pořádně si ji prohlédl: Asi tak osmnáctiletá blondýna, co by mohla ihned do finále soutěže o královnu krásy. Jeho penisem proběhlo lehké mrazení.

Pokusil se na ní usmát a snažil se, aby nevypadal trapně. “Co by na mě asi viděla, chlap ve středním věku, vlasy mi padaj, panděro jak zeměkoule…” běželo mu hlavou, zatímco ona se neustále přibližovala k jeho posteli.

“Jak… éééhm…” vykoktal ze sebe.
”Měl jste autonehodu.“ vlídně se na něj usmála.
”Aha… Já totiž strašně spě…”
”A proto jste boural!” vykárala mu jako když maminka říká svému dítěti, že je zlobivý, zlobivý hoch.

Postavil se mu.

Nahla se nad něj a znovu se usmála. Zoufale se snažil nevypadat na to, že by od ní něco očekával. Oči mu proti jeho vůli sjely do jejího výstřihu. “Odvezeme vás autobusem.” řekla mu, zatímco ho odpojila od přístroje.

Vrátil se do reality: “Takže si myslíte, že to do práce ještě stihnu?”
“No, trošku jste si tady zdřímnul, ale vystavíme vám potvrzení, že jste tu byl.” usmála se na něj a hned z něj stáhla peřinu.

Okamžitě hodil nohu za nohu a zrudnul studem, jako kdyby mu bylo opět patnáct. Sestřička si jej ale vůbec nevšímala a hned šla ke dveřím. Trochu se mu ulevilo. A svoje sebevědomí získal zpět úplně v momentě, kdy si uvědomil, že má na sobě stále svůj oblek od Bosse.

Ležérně vstal z postele a při chůzi ke dveřím si snažil představovat, že je vlastně už na chodbě své firmy, a ona sestřička je jenom jednou z jeho podřízených.
“Hodně štěstí, Pavle.” usmála se na něj ve dveřích.

Opět zrudnul, něco zakoktal a rychle vypálil na chodbu. Nemocnice byla opravdu obrovská. “To bude Motol.” zamumlal si pro sebe. Dávalo mu to smysl. Do práce přeci každý den jezdí kolem Motola, a tak jestli se mu něco stalo, tak ho museli převézt na pozorování právě sem.

Chvíli bloudil chodbami, až se podle navigačních cedulek dostal k vrátnici.  Vrátný za oknýkem byl zjevně ještě “stará struktura.” Chlap, kterýho sem komanči dosadili a on si odmítá uvědomit, že sametová revoluce byla už před víc, jak dvaceti lety. Pavel se z hluboka nadechl a přistoupil k okýnku.

“Dobrý den, řekli mi, že mě prý odvezete do práce autobusem.”
Vrátný na něj pohlédl jako na obtížný hmyz a pak zabručel: “Jo.”
”A … éééhm, odkud to jede?” snažil se Pavel nevyjít z dikce.
”Hm. To záleží na tom, jakým autobusem jedete.” odvětil vrátný do prostoru kamsi nad Pavlovým levým ramenem.
”A jak to zjistím?” zavrčel Pavel.
”To máte ve svých papírech.”
”A můžete se do nich podívat?” zeptal se Pavel a v duchu si opakoval základy asertivní komunikace, kterou mu tolik vtloukali do hlavy.

Vrátný se na něj podíval vražedným pohledem a s významným gestem odložil svůj porno časopis pod noviny a začal něco jedním prstem ťukat do počítače před sebou. Pavel se opět zhluboka nadechl, už asi posté, a snažil se tvářit zcela normálně. Což v momentě, kdy myslíte na vraždu, je poněkud těžký úkol.

“Tak tady to máte, mladej.” zahlaholil na něj vrátný. Jak Pavlovi poprvé vadilo, že je mu třicet pět, tak teď ho to mladej vyloženě vytáčelo. “Poser se, dědku.” pomyslel si pro sebe a pak nahlas řekl: “Ano?”
”Jedete jedničkou.”
Pavel chvíli čekal, jestli se mu vrátný uráčí říct ještě něco víc, ale nestalo se tak. Hluboký nádech, napočítat do deseti a pak s klidem pronést: “A odkud ta jednička jede?”

“Támhle půjdeš doprava, mladej. A tam už to najdeš.”
”Hemeroidy na tebe, sráči.” projelo Pavlovi hlavou, ale ještě se přinutil nahlas říct: “Díky.” a rychle vypadnout, než toho sráče něčím praští po hlavě.

Po chvíli dorazil na dvůr nemocnice, kde už stál autobus s otevřenými dveřmi. Uvnitř už bylo několik lidí, převážně staří důchodci. A u vstupních dveří pokuřoval řidič. “No paráda.” povzdechnul si Pavel a pak přistoupil k řidičovi.

“Krátký?” prohodil na něj řidič.
”Ano. Jak…”
”Lístek máte?”
”Jo, tady… počkejte chvilku…” lovil Pavel po kapsách a pak z peněženky vylovil dva lístky na Pražskou MHD. Ve chvílích, jako je tahle, byl na sebe pyšný, že se rozhodl s sebou vždy dva lístky mít.

Řidič přijal oba lístky a s úsměvem druhý zahodil: “Ten nebudete potřebovat.“
”A… Ale…”
”Nastupte si, jste poslední.”

Pavel nastoupil a rozhlížel se po autobuse. Byla to stařičká Karosa s vysokýma vstupníma schodama. Ale na autobusu hrdě svítil symbol pro vozíčkáře a konečná stanice Anděl.

“Ale já potřebuju na Vinohrady, nejlíp na Želivského.” zaprotestoval Pavel a řidič mu jenom odvětil: “Trasa nejde změnit. Štípněte si lístek a posaďte se. Však se tam dostanete.”

Pavlovi došlo, že asi nemá úplně smysl protestovat. Štípnul si lístek a našel si místo u okénka v poslední řadě. Zbylá okénka – jak jinak – obsadili důchodci. Se syčením vstupních dveří si Pavel vzpomněl, že úplně zapomněl na papír od nemocnice, že byl v Motole ošetřen.

“Počkejte! Já jsem něco zapomněl!” zakřičel na řidiče, který už startoval.
”A co to jako má bejt?” zavrčel řidič a zařadil rychlost.
”Já nemám revers od nemocnice! Okamžitě zastavte!” křičel Pavel.
”Ale oni to pochopěj!” zachechtal se řidič a autobus se s cuknutím dal do pohybu.

Bylo podzimní ráno a slunce svádělo urputný boj s mlhou a smogem, co se každý listopad držel u země. Pavel se koukal z okénka, jak kolem něj ubíhá cesta a přemýšlel:

To je náhoda! Na támhle té zastávce jsem se poprvé líbal se svojí manželkou!

A támhle v té restauraci jsem ji požádal o ruku!

A autobus jel dál a nikde nezastavoval. Za chvíli si Pavel uvědomil, že se nějakým záhadným způsobem ocitli na Jiráskově mostě. “Za chvíli jsme na druhé straně!” zahlásil řidič a Pavlovi spolucestující očividně pookřáli.

A pak to Pavlovi došlo.

Po Praze jezdí autobus číslo 1, co nikde nestaví,  a z venku to vypadá, jako kdyby byl úplně prázdný. Až pojede kolem vás, tak se chvilku zastavte a vzpomínejte. Třeba zrovna veze na druhou stranu někoho z vašich známých…