A to tak dlouho, až jsem (snad) našel.Jmenuju se Tasselhof a jsem závislej na počítačích.

Ahoj, Tassle!

Naštěstí mě poslední dobou ze závislosti léčí ten fakt, že do počítače civím osm hodin denně a většinu toho času se vrtám ve střevech nějakýho systému, ze kterýho vy maximálně vidíte to hezký webový GUI.

V lepším případě.

V tom horším případě ani nemáte zdání, že ten systém existuje a co se v něm provádí.

Každopádně díky tomu pro mě přestalo být „civění do počítače“ zábavou, ale prací. Takže když přijdu domů, tak bych si rád chvilku od civění do počítače odpočinul. Prostě chvíli pustit mozek na volnoběh a říct mu: „Hele, kámo, teď relaxuješ.“

K samotnému hledání mě dovedl Patrick Zandl a to už v době, kdy se hodlal úplně odstřihnout od vlivu chytrých mobilních telefonů. Zcela jej chápu, dotykový obrazovky jsou zlo 🙂

Stanovil jsem si cíle na můj Ideální časopis: Chtěl bych, aby to bylo „orientováno na muže“ nejlépe ve stylu „od všeho trochu.“ Jak jsem říkal: Časopis, u kterého si zarelaxuji při čtení článků na různá témata. A tak jsem začal hledat.

Maxim: Jako první mě zaujal časopis Maxim a tak jsem neodolal a koupil jsem jej. Proístě jsem byl až takový masochista. A abych svůj masochismus posílil, kdysi jsem si koupil číslo, ke keterému dodávali pčibalený kondom zdarma.

No, pokud jsi, drahý čtenáři, metrosexuální chlapec v zastydlé pubertě, po celkové trepanaci mozku… Tak by se ti časopis líbil. Vtipy založený na mrtvých štěňátkách jsem měl rád, když mi bylo čtrnáct a myslel jsem si, že čím debilnější vtip je, tím je taky vtipnější.

Po prvním nezdařeném pokusu jsem si říkal, jestli prostě se svým IQ hodným Mensy České Republiky…

Tyvole! Já ještě nezaplatil členský příspěvky! Mám sice oficiální IQ tak vysoký, že bych mohl studovat jadernou fyziku – a dostudovat ji – ale zjevně né tak vysoký, abych platil pravidelně příspěvky dané organizaci. Napiště mi prosím někdo do komentářů vzkaz: „Tassle! Zaplať příspěvky!“)

No, prostě, jelikož jsem strašně chytrej, tak jsem si řekl, že asi mi nejsou časopisy pro muže souzeny, protože jsem holt jiná liga, nežli muži, co si dané časopisy kupují. Ano, můj zážitek z Maximu byl tak hroznej, že jsem rezignoval na hledání časopisu pro muže a raději si předplatil časopis Computer.

Především proto, že čtení o počítačích mě fakt baví a doufal jsem, že v daném časopise nebude nikdo tak úchylnej, aby si na vrtání se v počítači vzal děsivě malý kalhotky.

Jenže.

Jenže jsem zjistil, že Computer je plnej „výplňový vaty“ a samotný články mě moc nelákají k přečtení. V únorovém čísle Computeru byly pouhopouhé dva články, co jsem si přečetl. Zbytek jsem pouze prolistoval a pak časopis letěl do kouta.

Trochu málo muziky za ty prachy…

A tak jsem oprášil své snažení najít pánský časopis a hledal dál:

FHM a Esquire mi splynuly do jednoho časopisu – koupil jsem je totiž jako kombo. Přeci jenom nechci úplně utrácet za něco, o čem si nejsem jistej, že se mi chce číst.

Jako, rád se podávám na hezkou ženskou. Ale proč jsou tam zásadně focený v pózách, aby se mi postavil? Navíc texty obou časopisů byly psány někým, kdo trpěl utkvělou představou, že by se chlap neměl vázat a jakmile se k vám slečna chce nastěhovat, tak je prostě Game Over.

Bez ohledu na to, že daná slečna není vůbec hnusná.

Jo, kdyby se mi chtěla domů nastěhovat slečna s chorobnou touhou nosit úplně prťavý kalhotky zrovna když hraje americkej fotbal, tak bych se asi taky děsil – ale především o duševní zdraví oné slečny.

Samozřejmě, textům nechybí ten dobrej hospodskej šmrnc chlapů s IQ 80 a méně: Ta by řvala, kámo! Ta si o to říká! Doplněný o důležité sdělení, že ženská má zůstat v kuchyni.

Ale běda, jak umí vařit! Se ženskejma se totiž šoustá, kdybyste to nevěděli. Takže jakákoliv jiná činnost je vlastně Game Over a největší čas ji pustit k vodě.

Doufám, že jsi drahý čtenáři pochopil mé zoufalství a despekt u dalšího testovaného časopisu. Zvláště, když jej jeho tvůrci nazvali ForMen.

Především proto, abych vyhodil co nejméně peněz do kanálu – a taky proto, že jsem chtěl zjistit, jak to funguje – jsem se rozhodl jít do archivního čísla za padesát.

Po třech týdnech od objednání a jedné urgenci bylo číslo doma „cobydup“ a já se začetl do jeho stránek….

Hurá!

Hurá!

Hurá!

Asi jsem narazil na časopis, co je přesně to, co hledám: Od všeho trochu – v lednovém čísle rozhovor s Mattem Damonem, info o Brazilském prezidemtovi českého původu, zápisky z Kambodži, dva zajímavé recepty…

Vše psáno zajímavým stylem, jazykem inteligentního muže … a když je tam vyfocená ženská, tak vypadá hezky. Doprovodné reklamy cílí na lidi, co nejsou úplně socky a především moje žena vzdychala nad reklamou, která cílí na „aktivní tatínky.“

Asi jsem dosáhnul zlaté mety. Pro jistotu si na stánku koupím únorové číslo, a pokud mě osloví stejně, jak to lednové, tak asi volám do Mladý fronty, zda by mi v rámci současného předplatného nevyměnili Computer za ForMen.

A teď mě omluvte … jdu si dočíst svůj časopis 🙂