…Draze zařízená kancelář v horním patře Přístavní věže se pomalu utápěla ve stínech večerního Kobe. Venkovní osvětlení této honosné budovy vykreslovalo rudé křivky na posuvné stěně z nejjemnějšího hedvábí, zdobené velmi složitým tradičním vzorem a opatrně vstupující světlo vycházejícího měsíce se zrcadlilo v křivkách luxusní čajové soupravy, přerušováno jen dokonale ladnými pohyby bambusové metly v rukou muže v černém kimonu, kmitající v neuvěřitelném tempu čajovou miskou. Zvuky jemně pěněného čaje vyplňovaly posvátné ticho doprovázející každovečerní čajový obřad a sytily celou místnost čistou a břitkou soustředěností. V přesně vystiženém okamžiku se ruka bez nejmenšího zakolísání zastavila a z bezchybně našlehaného čaje vznešeným pohybem vyjmula naprosto čistou metlu. Klečící muž položil čajovou misku na přesně určené místo, aby se v souladu se zvyky zenových mnichů obdivoval jeho dokonalosti, když místnost prořízl krátký červený paprsek následovaný zadrnčením telefonu.
Většina lidí by sebou v té chvíli polekaně trhla. Hlava japonského podsvětí jediným klidným pohybem sklidila čajové náčiní do police za zástěnou a rozvážným krokem přešla k pracovnímu stolu. Na potrestání toho, kdo dovolil jeho vyrušení bude dost času později.
Hai?
Onigiri-san, mistr Onó Samó žádá o okamžité přijetí. Je velmi vážně raněn , odpověděl do sluchátka nejvyšší sekretář. Nemělo smysl zdržovat omluvami. Na jeho potrestání bude později času dost.
Pošlete ho nahoru.
Když se bezhlasně otevřely dveře soukromého výtahu, Onigiri již seděl ve svém perfektně střiženém obleku v koženém křesle za masivním leštěným stolem. Vzhledem k tomu, kým byl, viděl již dostatek mrtvých a zraněných na to, aby ho tělesná poškození jeho podřízených nevyvedla z míry. Přesto ho tentokrát pohled na nejobávanějšího člena Jacuzzi překvapil.
Onó Samó visel bez pohybu v křesle, pod ohořelými cáry oblečení se rýsovaly nekonečné šrámy a jeho zbitý a oteklý obličej lemovaly spečené prameny jindy perfektně upravených vlasů. Jeho těžké oddechování se rozléhalo zcela tichou místností a jeho rozbitá ústa se snažila zformovat vysvětlující slova:
Onigiri-san&
Nemluvte , odvětil chápavě Onigiri. Poslal jsem vás do skladů vepřového v Osace, abyste panu Tonkatsu vysvětlili, že není v jeho zájmu dodávat jakékoliv vepřové svým zákazníkům a že si přeje vše, co má, vhodit do zálivu. Někdo Vás prozradil a Tonkatsu na vás čekal. Nebyl sám a měl na Vás, vyzbrojené čestně pouze tradičními meči, připravené zákeřné palné zbraně a zásoby výbušnin. Co na Vás použili?
Onó Samó zkřivil obličej bolestí, kterou mu způsobil pokus vyslovit odpověď: To&.fu&
Doposud zcela klidný Onigiri jej obdařil náhlým mrazivým pohledem plným odporu a opovržení. Tonfu? TONFU? Jste nejobávanějším členem elitní zločinecké organizace a ten vysušený stařík Vás vyřídí tonfou? Tonfou, se kterou Vás učili zacházet v přípravném kurzu pro adepty zločinnosti?
A po takovém debaklu se opovažujete nejen ukázat v mé kanceláři, ale ještě se dožadovat přijetí v době, kdy vyžaduji nebýt rušen?
Ne&e, Onigiri-san&
V tu chvíli se mu v očích zablesklo poznání. Ach. Jistě. Vaším nejlepším přítelem je mistr Setó, že? Samozřejmě, něco takového nemůžete smýt jinak a Vaší dosavadní služby si velmi ceníme. Pochopitelně to zařídím. Onigiri stiskl tlačítko telefonu a vyčkal ohlášení sekretáře: Stáhněte pana Seta z Afghánistánu. Jeho nejlepší přítel Onó Samó se rozhodl očistit svou čest jediným přijatelným způsobem a spáchat harakiri a bude tedy potřebovat asistenci. Zařiďte to co nejrychleji, prosím. & A – ano, až budete znát termín příletu, objednejte do zenové zahrady někoho, kdo tam potom uklidí ten svinčík.
Tedy, pane Onó Samó, bylo mi ctí s Vámi pracovat. Chcete ještě něco říci, než se rozloučíme?
Onigiri-san , dostal ze sebe s obtížemi Onó Samó, to Gorou Tofu!
Cože?
Byl to náš spolužák v pokročilém výcviku Jakuzzi. Gorou Tofu – bledý, nezajímavý, slabý a suchý nýmand, co chtěl být za každou cenu tak dobrý, jako my ostatní. Vysmívali jsme se mu a zkoušeli na něm všechno, co jste nás učili&
Vzpomínám si. Tofu – neslaný, nemastný. Když už jsme nevěděli, co s ním, vyhodili jsme ho. Byl naprosto k ničemu& , pomalu lovil v paměti Onigiri.
Onó Samó na něj upřel prázdný pohled: &a naprosto neškodný. Už není. Zná všechno, co my a nosí policejní uniformu.
Jejich oči se setkaly a oběma se v nich zračilo hrůzné poznání.
——
Policista Gorou Tofu se propletl dlouhou a chladnou kanceláří mezi pracovními boxy kolegů ke svému stolu. Odložil na něj čepici, urovnal si uniformu a s takřka neznatelným úsměvem uspokojení se otočil k obrazu na stěně své kóje. Na čestném místě se v pečlivě oprašovaném rámu skvěla nerovnoměrná zlatohnědá skvrna. Tofu k ní zdvihl hlavu a s posvátnou úctou dlouze a soustředěně vzhlédl k obrazu.
Jednou budu jako ty, Řízku!
Povídka původně vyšla 8.10.2010 a její autorkou je Christine