a vrátil jsem se z velmi zajímavého místa. Takže tenhle příspěvek bude silně nečitelný a nudný.Je zajímavý, že už asi vím, že tenhle příspěvek nebude fejeton, nebude úvaha … nejvíc mi připadá, že to, co sem, do tohodletoho nádherně prázdnýho chlívečku chci hodit, je poezie.

Dneska při cestě domů mě napadlo, že jsem se vždycky chtěl podívat, jak jedno místo vypadá v noci. Odlehlý rybník – písník. Kdyby tam v noci bouchla atomová bomba, tak si toho nikdo nevšimnul. Takhle je to místo zastrčený.

A já tam jedu sám. V noci. Na svým kole. Prostě se podívat, jak tohle místo vypadá, když všichni spěj.

Slyšeli jste někdy ticho? Absolutně absolutní ticho? Když zjistíte, že váš dech je strašlivě hlučnej, i když dýcháte tichoulince jako myška? Věimli jste si někdy, jakej hrozivej randál dělá cvrček u přehazovačky?

A víte vůbec, že tam venku nádherně svítí měsíc?

Vešel jsem do Temnoty. Temné černi opuštěného místa. Já sám, se svými myšlenkami.

Chce se mi říct, že jsem Temnotou prošel beze strachu. Není to pravda. Chce se mi říct, že jsem se strašně bál a pořád jsem se rozhlížel, jestli na mě nebafne nějakej bezdomovec, protože tam je pár objektů, kde se dá fakticky bezvadně bezdomovcovat. Ale ani to není pravda.

Já jsem celou tu dobu přemýšlel, jak to sepíšu právě sem, na tenhle blog. Hledal jsem ty správné formulace. To správné spřažení slov. Aby anonymní čtenář mohl být se mnou.
Cítit to, co jsem cítil já. Jenom díky brilantně sepsanému zážitku. Díky pár větám, co uvedou čtenáře do toho samého rozpoložení, co jsem byl já. A ještě asi jsem.

A tohle je pokus, pokus ssepsat sem to, co jsem si sesumíroval v hlavě. Vyšperkovaný o génia chvilkového nápadu.

Proč jsem tam byl? Stanul jsem na místě, kde je moje minulost. Doslova a do písmene. Stál jsem na místě, kde jsem svojí minulost zakopal. Zakopal jsem pár bezcenných tretek, pár nahrávek mého hlasu, pár důkazů o tom, že jsem existoval.

Kdysi dávno jsem na tom místě zakonzervoval sám sebe. Svoje myšlenky, svoje názory. V bláhové naději, že jednou, za tisíc, tisíc milionů let někdo příjde a začne na tom místě kopat. A vykope mě. Dozví se o mně a celé generace studentů historie mě za to budou nenávidět. Toho debila, kvůli kterýmu se musejí učit celou naší epochu.

Měl jsem ten srašně nutkavý pocit, že bych měl kopat. A vykopat sám sebe. Zničit minulost. Zničit důkazy o tom, že jsem existoval.

Ale má to dva závažný problémy. Za prvé, ani já sám nevím, kde přesně to místo je. Mám jenom mlhavou potuchu v rozmezí několika set metrů čtverečních. Co bych musel překopat, abych našel sám sebe.

A za druhé. V té době, co jsem vyráběl svojí minulost, jsem byl opravdu důsledný. V zemi této republiky leží dva důkazy o tom, že jsem existoval. Druhý je na místě, kam jsem si slíbil, že nikdy nepáchnu.

Přeci jenom, šel by někdo na místo své vlastní smrti? Já tam nehodlám nikdy vkročit. Teda alespoň né po dalších 20 let. Pak možná zapomenu a budu si chtít připomenout svojí smrt. Místo, kde jsem měl zemřít.

Přemýšlel jsem o místě, kde jsem mohl zemřít na místě, kde jsem očekával smrt. Spočítal jsem si totiž, že pokud by mě zmerčil nějaký bezdomovec, tak bych byl mrtvej.

Důvody?

Sony Ericsson T630 ……. 8.499,00
Handsfree s rádiem ……. 1.300,00
Bunda, kožená ………….. 2.000,00
Boty, Baťa ……………….. 2.699,00
Rifle, černé ………………. 1500,00
Kolo, jízdní, treking …….. 7000,00
=======================
Celkem ……………………22 998,00

A to zapomínám na ID kartu do T-Mobile, blikačky, řetěz na kolo, tričko a spodní prádlo. Docela dobrej důvod mě zamordovat. Zvláště, když jste bezdomovec, pro kterého je stokoruna jmění.

Jsem bohatej, bohatej penězi. Mám peníze a nemám co s nimi dělat. Obklopuju se věcmi, věcmi, co pominou … jediné, co trvá, jsou přátelé. A já nemám žádné.

Možná dva, ale oba beznadějně daleko. Pokud chci jít do hospody, tak nemám s kým…

Žádnej bezdomovec nablízku nebyl. Žiju. Bohu … dík? Žel? Krom svého blogu, úchylky pro sebe a anonymní čtenáře, co asi mění mobilního operátora … teď nevím, co jsem chtěl napsat co kromě toho …

Je možný že zapomenu myšlenku uprostřed věty a příspěvek do blogu si pamatuju do nejmenšího detailu. Pěkně jsem ho na obhlídce místa, kam jsem chodil jako malej kluk, vyšperkoval.

Příspěvek o místě, co umírá. Za měsíčního svitu. V naprosté tichosti. Nepovšimnuto….

Možná že bych měl se sebou něco dělat … žiju v absolutně odlišným světě, jak ostatní. Všímám si detailů, dokážu předvídat spousty věcí … co se dělá proti tomu, když má člověk nadprůměrně vysoký IQ? Dá se proti tomu nějak bojovat?

Nějak jinak, než prostě tím, že se čas od času seberu a jedu na místa, jako je tohle? Abych hledal samotu? Sám jsm pořád.
Abych hledal ticho? Možná.

Možná prostě jenom hledám.

(Alelujá)

Ať žije můj sarkasmus. Já nevím, jak vy, ale já miluju můj systém náznaků.

Moje pokusy psát mezi řádky, říci nevyřčené, připomenout …

… připomenout lidem že žijou?

Blábolit na zapadlé stránce a bezmyšlenkovitě křičet do tmy?

Když jsem byl na tom místě, chtěl jsem si zakřičet. Ale já nerad ruším posvátnou čistotu ticha. Ticho je přeci tak dokonalé.

A jestli jsem bezmyšlenkovitě jenom blábolil a nepřinutil jsaem vás k žádnýmu pocitu, k žádný myšlence, tak doufám, že konec to udělá za mě.

Bude to v angličtině. Jazyce, ve kterém se některé myšlenky dají vyjádřit tak snadno. Tak snadno…

Just think of all those hungry mouths we have to feed
Take a look at all the suffering we breed
So many lonely faces scattered all around
Searching for what they need

Is this the world we created
What did we do it for
Is this the world we invaded
Against the law
So it seems in the end

Is this what we’re all living for today
The world that we created
You know that everyday a helpless child is born
Who needs some loving care inside a happy home
Somewhere a wealthy man is sitting on his throne
Waiting for life to go by

Oh, is this the world we created, we made it on our own
Is this the world we devastated, right to the bone
If there’s a God in the sky looking down
What can he think of what we’ve done
To the world that He created