zapnul počítač, připojil se na net a napsal adresu www.bloguje.cz – nečtěte tenhle příspěvek, je totiž těžce o ničemMožná že bych měl místo blogu psát tu Knihu, nebo nějakou ze Seminárek. Jenomže, jenomže já mám chuť psát a nevím co. Nevím, kam mě moje myšlenky zavedou.

Jedno jediný vím jistě. Teď mám tuhle prázdnou plochu a je jenom na mě, jak jí mám zaplnit.

Chce se mi psát o jedné dívce, o jedné dívce co jí miluju. Ale ta dívka je až tak zahleděná do sebe, tak strašně sebestředná, že cokoliv, co bych o ní napsal hezkýho, tak by jí to asi urazilo.

I hnusný věci jí urazej, protože … ano, je zahleděná do sebe. Já teď jenom tiše čekám, čekám tam venku před její nedobytnou pevností, a doufám, strašlivě doufám, že ta přenádherná zámecká paní, co se zabednila uvnitř, vyhlédne z okénka ven a zjistí, že tam ještě pořád sem.

Já umím čekat hodně dlouho, ale čekání jako takový, to mě opravdu hodně nebaví. A zvláště, když ta hradní paní si teď myslí, že k její tvrzi přijíždějí jenom dobyvatelé. Takže tradši nikoho nepouští dovnitř.

Tudíž zjistila, že je tam sama, naprosto sama a opuštěná. A místo toho, aby se podívala ven z toho okna, tak sedí, sedí sama u svýho stolu, a brečí si do polívky.

No co, já budu čekat. Budu čekat dlouho. Budu čekat na COKOLIV, jakoukoliv zmínku aktivity. Cokoliv jinýho, než je ta již trošku opršalá cedulka na dveřích. „Běžte pryč. Chci být sama.“ píše se na ní.

Chtěl jsem před chvílí říct, že o tý dívce psát teda nebudu, protože … protože proto.

Myslel jsem si teda, že se mi hlavou honí něco jinýho, něco zajímavějšího. Zvláště poté, co jsem teď prožil. Co jsem teď slyšel. Tedy né teď, ale předtím, než jsem došel domů.

Celou cestu domů jsem si sumíroval, co sem napíšu, co sem dám. Jak to bude hnusný a depresivní a jak pohorším úplně všechny, co to tady čtete.

A smažou mi login a já místo těhle divnejch vět, myšlenek bez začátku a konce, budu psát Knihu. A budu slavnej. Spousty peněz.

Ale teď nějako nemám sílu to sem napsat. Za čtrnáct dní to asi tomu člověku řeknu, ty otázky, co na něj mám připravený.

Alespoň zjistím, jak hodně křesťani dodržujou pravidlo „nezabiješ“. Jo, správně. Zase jsem byl na veselém Alelujá dýchánku.

Sice zase žádný Alelujá nezaznělo, až mě to začíná srát. Ale zase alespoň zpívali veselý písničky. Všichni a sborově. Teda až na jednoho. Hádejte, kdo to byl, jo já.

Ať každý, kdo se s ním potká, srdce své pokoří. Jo, super hezký. Ale já prostě nevím, já asi fakt řeším nějaký jiný věci ve svým životě. A hlavně, čím víc mi říkají, že tohle je Odpověď, tím drsnější mě napadaj Otázky.

Za čtrnáct dní tam jdu zase. Tentokráte se to jmenunje „O víře“ takže kdyby se tady za čtrnáct dnů přestaly objevovat nový příspěvky, tak vězte, že i pravověrný křesťan občas poruší i pravidlo „Nezabiješ“.

Keep asking the questions. To jsem se dozvěděl před týdnem.
Tak jo, za čtrnáct dnů se zeptám.

A ty tam, dívko ve své tvrzi zavřená, já čekám.
Pouhopouhé ANO nebo NE mi stačí. Pokud to bude ne, já si fakt do žil řezat nebudu. Já se krve štítím.
Možná, že budu mít depresi, ale nezapomeň, já umím bejt vážnej maximálně tak pět minut v kuse.

Jo, tenhle příspěvek píšu po pětiminutových úsecích, abys věděla.

Když řekneš NE, já odejdu od tvý tvrze. Asi někam jinam.
A pak by mě potěšilo, kdyby ses mi alespoň někdy ozvala.

Chtěl bych vědět, jak se vede v tvojí tvrzi. Jestli máš dost instantních polívek. Jestli ti něco neschází. Někdo rozhodně, ale jestli jsem to já, to si musíš rozhodnout sama.

Já čekám…