co je vlastně úvahouBylo, nebylo. Byl jeden kluk, a jak už to tak bývá, ten kluk si našel holku. Měli se rádi a dost si spolu rozuměli. Došlo to až tak daleko, že se rozhodli, že spolu budou bydlet. Aby jako věděli, jestli jim to spolu bude klapat. A klapalo.

Jednoho dne ta holka povídá: Víš ty co? Vždycky jsem si přála utéct. Utéct až na konec světa! To by bylo něco! A klukovi se to zdálo jako dobrý nápad. Jak známo, na konci světa létají pečení holubi sami do úst, a navíc se tam všichni mají dobře.

Mělo to jenom jeden háček. Tam na kraji světa totiž žijí divní lidožrouti. Sežerou každého, kdo nemá prstýnek na ruce. Ale nemůže to být prstýnek ledasjaký. Musí to být prstýnek svatební. Neptejte se mne, proč tomu tak je, lidožrouti prostě praktikují tohle divné pravidlo a basta.

A jelikož už spolu kluk a holka nějaký ten pátek bydleli a klapalo jim to a pořád se měli rádi, neviděli v tom žádný problém. A tak se vzali. Odjeli spolu až na konec světa a holka mu slibovala: Že prý jenom na chvilku. Že až budou mít pečených holubů dost, jistě se vrátí.

A jakmile tam přijeli, kluk o holce zjistil to, co mu doposud tajila: Ta holka byla napůl lidožrout. A tak jí nedělalo žádný problém mluvit lidožroutštinou, a navíc měla mezi lidožrouty spousty kamarádů.

Kluk byl chytrý kluk a rychle se lidožroutsky naučil. Lidožrouti ho obřadně přijali mezi sebe, ale on se mezi nimi nikdy necítil dobře. Jelikož měl ale holku rád, tak s ní mezi lidožrouty zůstával. A svůj stesk po světě lidí si kompenzoval tak, že často posílal domů po tamtamech zprávy.

Jednoho dne pak přišel pro kluka nádherný den: Měli už dost pečených holubů a mohli se tedy vrátit domů mezi lidi. A že ho holka měla ráda, jela s ním zpět mezi lidi. Jenomže holka to zpátky doma měla hodně těžké. Zaprvé prakticky zapomněla lidskou řeč, a i přesto, že se pilně učila tu lidskou, nemohla mezi běžnými lidmi obstát.

Navíc mohla přemýšlet tak akorát o práci v lidožroutském muzeu, kde by lidi provázela a vyprávěla jim o zvyklostech lidožroutů, tam na konci světa. Ale to se jí dvakrát nechtělo. Kdežto kluk to měl lehké.

Jelikož se u lidožroutů mají opravdu dobře, začali lidožrouti lidem zalevno prodávat pečené holuby. Ale pro nákupy to chce někoho, kdo umí jak lidožroutsky, tak lidsky. A kluk uměl obojí jedna báseň, takže si mohl jenom vybírat.

I když měl kluk slíbeno, že se vrátí mezi lidi navždycky, holce se začalo stýskat. A kupodivu i lidožroutům, protože nikdo mezi lidožrouty neuměl s tamtamem tak dobře, jako právě kluk. A tak lidožrouti nabídli klukovi horu pečených holubů a různá jiná cingrlátka za to, když se vrátí a naučí je s tamtamem.

Ale klukovi se celou tu dobu mezi lidožrouty stýskalo. Po mamince. A po buchtách. Přes samé pečené holuby zapomněl na to, jak vlastně taková buchta s mákem chutná. Jenomže tohle všechno si začal uvědomovat až v momentě, kdy lidožroutům i holce už slíbil, že se tam na konec světa vrátí.

A tak je kluk jako zrnko pšenice mezi mlýnskými kameny. Na jedné straně lidé, maminka, kamarádi a buchty a na druhé straně holka, lidožrouti a pečení holubi.

Jak to dopadne?

Uvidíme&