jo, dnešek byl pernej…Ach jo, jak napovídá nadpis, měl jsem dnes fakt den blbec. No jen si to představte:

Ráno jsem vyjížděl z Tasslovic do Práškovic. Jelikož to je přece jenom trošku kus cesty, jel jsem vlakem v 6:08. A jelikož je to přesně 116 kilometrů, jezdím onu cestu na kilometrickou banku.

Zásek číslo jedna: Přišla paní štíplístková s tím, že mi teda štípne lístek. Já jí ukázal svoji kilometrickou banku, na které toho doopravdy není moc ke štípnutí. Spíš jde o to, že ze zbývajícího zůstatku kilometrů odečtete aktuálně ujeté kilometry. A ono odečítat 116 bylo pro paní štíplístkovou fakt záhul.

A tak jsem útrpně čekal, až ta paní odečte 116. A ještě k tomu jsem jí musel půjčit tužku, protože neměla jak mi do mé banky napsat, kolik mi teda nakonec zbývá kilometrů.

Nesměl jsem celou dobu usnout. To se přeci nesluší. Ale zkuste si neusnout, když vstáváte v čase, co začíná pětkou ranní. V takový časy jsem chodil domů z tahů!

Ale naštěstí se jí o asi půl hodinu později onen úkon podařil. Tak jsem konečně usnul & Aby mne ona žena o zastávku později probudila, že mi musí přepsat kilometry z jedné banky do druhé. Rozespale jsem na ní mžoural a nechápal, cože to s mýma kilometrama chce provést.

O převodu peněz jsem již leccos slyšel & ale že bych si mohl převést i kilometry do jiné banky?! Po deseti minutách na obou stranách nechápavého dialogu se osvětlilo, že si mne průvodkyně spletla s jiným cestujícím.

A pak si ke mně přisedli další spolucestující, jelikož jsme právě dojeli do Nymburka. A tam si přisedne snad celý Nymburk. Protože asi všichni v Nymburce věří, že v Praze je něco extrémně zásadního. To sem se zase vyspal…

Na hlaváku jsem si nutně potřeboval koupit lístek. S tím, že lítačku budu řešit až na Roztylech a ne na hlaváku, jako kdejaký vesničan. Zjistil jsem, že na celém hlaváku funguje jenom jeden automat na lístky. A hádejte co. Všichni ti lidé z Nymburka (a možná i dalších koutů republiky) dostali nápad, že si půjdou taky koupit lístek.

Inu, prostál jsem další půlhodinu ve frontě, pánovi za sebou vysvětlil, že když chce lístky dva, tak to má zmáčknout dvakrát, a jel jsem na Roztyly.

Tam jsem zašel na místní pobočku dopravního podniku. Další fronta. Nebylo by přeci jenom jednodušší koupit si tu lítačku na hlaváku? Čekajíce ve frontě těšil jsem se, že za okýnkem bude extrémně vůbec né hnusná slečna, co mi kromě lítačky nabídne i nevázaný a nezávazný sex.

Přistoupil jsem k okýnku. Zkrze skla brýlí, která byla tlustší než samotné plexisklo přepážky pohlédla na mne vražedným pohledem zženština, kterou jsem si okamžitě pasoval na zakladatelku gerontologického ústavu ČR.

Mile a příjemně jsem se jí zeptal, zda by mi neporadila, jak získat měsíční lítačku po Praze. Paní na mne pohlédla pohledem, že jí zvadla kytka v kumbálku a zahnutým pařátem mi ukázala na umolousaný stoh čehosi, co by se při hodně divoké fantazii dalo přirovnat k žádankám.

Bylo na nich místo na deset razítek, dvacet potvrzení, tři schvalující podpisy a & a jednu fotku. Ano, nechal jsem se vyfotit. Mám svoji fotku.

Doma.

V Tasslovicích na stole.

Tam je mi toho teda platná.

Inu, vzal jsem si jeden umolousaný papír a vydal se do práce. Konečně jeden světý bod dneška: Vybalil jsem snídani od Ch a začal si vychutnávat své ranní kakao. Těšil jsem se na kolegy a na to, jak se celý den budu flákat a pěkně se v práci dospím.

Z celého složení mého týmu dorazil jenom jeden jediný člen.

Můj šéf.

Jo, den na sebevraždu. A to ještě jsem si v průběhu dne dokázal nechat zamknout klíče od místnosti v místnosti, takže jsem uháněl šéfa, abych mohl do místnosti, kde pracuju &

Ještě že jsem měl alespoň to kakao! 🙂

Ale to patří holt k těm věcem &

& když (kromě dneška) máte fakt zajímavej ten reálnej život.