Aneb „návrat Tasslova duševního zdraví, krok první“Je vůbec možný, aby skoro pětadvacetiletý muž zahořel takřka pubertální nenávistí ke své matce? Je to asi možný, protože mě se to stalo. Jo a předchozí článek nemažu, rozhodl jsem se, že je to tak nádherně zoufalý, že to na můj blog prostě patří.

Je mki z psychologického hlediska naprosto jasný, co se asi v mamnince děje. poslední tři roky jsem žil systémem škola-práce-spánek a tak pořád. A najednou škola z mého rozvrhu projednou navždy zmizela.

A maminka chce asi navázat kontakt se svým synem. Byť by to bylo telefonáty třikrát denně na téma „venčení psa.“ Musím nějak mamince nenápadně naznačit, že opravdu nejsem pětiletý retardovaný klouček, ale pětadvacetiletý (neretardovaný) muž.

A jako takový si třeba zasloužím trochu toho svého osobního soukromí, bez toho, aniž by matka sondovala, kde právě jsem. Maminka mě má ráda, ale znáte to. Říká se tomu „opičí láska“ a asi bratřík tomu naprosto propadl.

Je opravdu snadný tomu propadnout. Neustále vám někdo chyastá teplou krmi, čisté, vyžehlené prádlo a pečuje o vás ve všech směrech. Divme se mnoha dnešním mužům, že se nechtějí ženit a vykouknout zpod ochranných křídel matčiných!

V tomto se musím shodnout s otcem, který propaguje, že by žádnýmu chlapovi neškodil několikaměsíční kurz, jak se starat sám o sebe, jménem „základní vojenská služba.“ Je to hrůza, co jsem vypustil ze svých úst, či spíše ze své klávesnice, ale asi to tak bude.

Já sám jsem sice chodil po doktorech a úpěl a skučel, naříkal, lamentoval, simuloval, podváděl a předstíral, dokud jsem si nevynaříkal běloskvostně bílou modrou knížku. Ale zase pokud by vojenská služba byla spíše kurz vaření, stlaní postelí, žehjlení a skládání prádla pro muže … klidně bych tam … svého bratra poslal 🙂

Tyto nervové lázně už víceméně fakt potřebuji. Včera maminka rozhodla se využít mé přítomnoisti v domě a prohnala mne s hadrem po baráku. Opravdu si pod pojmem „klidný víkend“ představuju mytí oken za 30-ti stupňového vedra, následovanmé sekáním trávy.¨

Od dnešního rána si naši usmysleli, že s úkolováním mé osoby budou pokračovat a jakmile jsem se probudil, tak jsem se dozvěděl, že jakmile si vyčistím zuby, je počítáno s mou účastí nma domácích pracech.

Ano, rodiče berou domácí práce, obzvláště ty na zahradě, jako formu relaxace. Já to beru jako formu trestu. Naštěstí se dalo vymluvit na to, že musím vyzvewdnout *V* na nádraží, kterážto se právě vracela z oslav kamarádčiných narozenin.

Když mě viděla brutálně, ale fakt brutálně nakvašenýho z domácího vývoje, rozhodla, že rodinný oběd nebude a radši si dáme ve městě hamburgera. Pak mi vnutila knihu „Mládí v hajzlu“ od CD. Paynea s tím, ať si to přečtu, nejlépe v čajovně.

Tak jsem poslední tři hodiny popíjel silné čínskjé a japonské čaje, četl s úsměvem na tváři Mládí v hajzlu a poslouchal relaxační muziku místní dobré čajovny a vymyslel tento skvostný plán.

P.S.: Tímto bych se rád omluvil Ergo, holt jsem se teď hodně dlouho pohyboval těsně pod svojí frustrační linií… Promiň, mi to, dlužím ti večeři 😉