Myles HorseSeděli jsme proti sobě v baru a chvíli popíjeli. Rychlokurs psychologie pro jednu telefonní firmu mě naučil, že je fakt lepší počkat, až člověk začne mluvit sám. Pokud ho teda chcete nechat říct, co potřebuje.

Ztratila se mu dcera. Bylo jí právě 21 a prvním rokem pobývala v tomhle městě. Začala studovat zdejší univerzitu. Ukázal mi její fotky. Vůbec jsem se nedivil, že jeho dcera Nikita se postrádá.

Taky bych si asi dal líbit.

Alespoň jsem zjistil něco víc. Holka měla v tomhle městě privát a asi tak jednou za týden jezdila zpátky domů do své rodné vesnice za tatínkem. A už týden se neukázala. Ani nezatelefonovala, nic.

Prostě zmizela.

Myles mi nabídnul celkem zajímavou částku za to, že jí najdu. Byla fakt zajímavá. Ale i kdyby nabídnul míň, tak mu na to kejvnu. Tohle mě totiž začalo zajímat. Dopil jsem svoji whisky a pana Horse jsem i s účtem nechal v baru.

Teď si na něj stejně nikdo netroufne. Je to totiž můj kunčoft.

Dostal jsem adresu jejího privátu. Nebydlela tam sama, měla spolubydlící. Alespoň něco, čeho se můžu chytnout. Procházel jsem tmavým městem a sledoval jsem davy lidí.

Podle otrhané výzdoby v krámech jsem poznal, že jsem zřejmě prošvihnul Vánoce. Je zajímavý, že jakmile jsem přestal věřit na Ježíška, tak mi přestal nosit dárky. Možná to bude taky tím, že mě nikdo nemá rád.

A já tu furt dejchám jejich kyslík. Chvílema jenom kvůli tomu, abych jim to udělal kvůli.

Dorazil jsem k jejímu privátu. Bylo to v baráku na okraji města. Tenhle panelák snad pamatovali i moji pradědečkové. Ošuntělý, šedivý beton doplněný rozpadajícími se balkóny.

Na to, jakou sumu mi ten její papínek nabídnul, to bylo až moc levný bydlení. Ale asi si otec uvědomil, že svoji dcerunku má rád, až v momentě, kdy se mu ztratila.

Vlezl jsem do paneláku. Ta holka měla privát v šestým patře. A hádejte co. Výtah zrovna dneska nejel. Já jsem asi vzdálenej příbuznej pana Murphyho.

Zamčeno. Zvoním. Ticho. Koukám do zamčených dveří a přemýšlím co dál. Pak se podívám na zámek. Tak tohle jsem uměl odemykat, když mi bylo dvanáct. Takže dostat dovnitř…

… Nebyla žádná obtíž. Chvíli jsem se zastavil v otevřených dveřích a chvíli přemýšlel, jestli si fakt mluvím sám pro sebe. Asi bych měl začít brát nějaký veselý prášky. Stejně je to dneska v módě.

Ale stejně by mě zajímalo, co jsem vlastně v tom baráku hledal. Byl tam celkem vzato bordel. Jako kdyby tady týden někdo nebyl. A nebo taky jako kdyby tady někdo včera flámoval.

Ale zase zas tak velkej bordel na flám to nebyl. Spíš to tady někdo opustil ve spěchu. Holky asi dost pospíchaly. Za čím? Možnou odpověď mi nabízela zřejmě zapomenutá vizitka pod stolem.

Bar Modrá Laguna, kterej byl docela poblíž. Ten jsem znal celkem vzato dobře. Měli dobrej výběr mladejch holek. A všechny se uměly dost dobře kroutit. A když měl chlap dost peněz, tak se vždycky nějaká našla, co by ráda zkusila, jestli to s tou cvaší impotencí je tak vážný, jak říkáte.

A barman mě znal. Nechával jsem tam docela vysoký dýška.

Teda v dobách, když jsem měl prachy.

Zašel jsem si do baru. Pracovně, samozřejmě. Barman mě už z dálky zdravil a ukázal mi na jeviště. Zrovna se tam ukazovala jejich nejnovější atrakce. A hádejte, kdo to byl. Byla to Zoe, Nikitina spolubydlící.

Mám pár otázek, co bych jí rád položil.

Ale nebudu jí přece rušit v jejím vystoupení, že?

Už tohle pokračování bylo jen tak tak, takže další díl je nejistý… Ale … nechte se překvapit!