Jak to teda jeJednou jsem sem poslal sms o dokonalém blogu. Je to takové malé zamyšlení nad tím, co mohlo být, ale není. Je to hlubokomyslný plk zkomprimovaný do 160 znaků jedné sms. Je to o tom, jak to Tassl cítí.

Dokonalý blog je dokonalým blogem tehdy, když jej autor za dokonalý považuje. A například já svůj blog za dokonalý nepovažuju. Prostě mi připadá, že já tohle neumím.

Kdysi jsem řval po ICQ na Lauru proč mění adresu. Byl jsem spíš naštvaný sám na sebe než na ní. Jenomže když jsem naštvanej sám na sebe tak to buď řeším tak že na někoho řvu a nebo napíšu povídku, kde to hlavní hrdina fakt schytá.

Jenomže já poslední dobou mám tvůrčí krizi. Je to proto, že z větší části nepíšu o tom, o čem bych chtěl.

Nepíšu proto, že nemůžu. Nechci své okolí urazit, bojím se reakcí svých blízkých. Bojím se, že některé mé věty zde uvedené budou pochopeny nějak jinak. Ale já prostě o nich chci psát. Zvlášť když prožijete se svým kámošem super den…

… a pak o tom radši nenapíšete, protože by se onen kamarád mohl urazit. Nebo by vás pochopil jinak. otevřeně jsem si vlastně dovolil napsat jenom o lidech, co bydlí 150 kilometrů a dál. Tímto zdravím Ergo do Kladna či Pcher.

Je to jasný. Tihle lidé vám nemůžou moc fyzicky ublížit. A to, že je přestanete vídat na ICQ stále nebolí tak, jako kdybych je přestal vídat reálně. To jako tam venku. Tam, kde žiju.

No a jednou se takhle bavím s jednou dívkou od Lipna po ICQ a řešíme jejího chlapa. Vy ženský stejně nic jinýho neumíte. Furt chlapi, nebo sex. A nebo nedej Bože, sex s chlapem 🙂

A najednou mě napadla pohádka. Takové malé východisko ven. Přece jenom v pohádce nevíte, kde končí realita a kde začíná autorova fikce. Můžete to pokládat za reálný příběh a nebo za fikci. Hranice jsou mizivé.

Pocítil jsem strašnou úlevu. Tohle je východisko ven. Naschvál jsem si vymyslel Janu, který jsem nechal rozvýst rodiče. Prostě moje příběhy byly vždy lehce depresivní a asi tak tomu zůstane.

Jakmile jsem zjistil, že tohle funguje i s čistě virtuálníma postavama, tak jsem zaplesal. Postupně se v mém pohádkovém lese budete objevovat vy všichni. A připravte se na to, že se budete setkávat se skřítkem Tasselhofem, což bude hlavní hrdina.

Ano, jsem autorem těch příběhů. Tak se tam prostě trošku vyzdvihnu. Tenhle hlubokomyslný plk prostě tvořím jako drobnou vysvětlovačku. Objasním vám pravidla mých pohádek:

1.: I když je to příběh očividně o vás, je to stále MŮJ příběh
Takže neřvěte na mě, že to přece bylo jinak. Některé věci se blbě překlápí do pohádek, takže je vypouštím, nebo pozměňuju. A navíc: I když vám ta postava notně může připomínat vás, stále se může jednat o shodu náhod.

2.: Konce nejsou
Neumím pointu, neumím vlastně ani příběh. A navíc sepisuju věci, které v realitě taky nemají žádný konec. Takže prostě se to pokouším zakončit nějak, aby to alespoň trošku dýchlo jako „konec“ ale prostě můžu navazovat a tak…

3.: Dějovou linii určuji já
Postavy se budou různě potkávat a může se stát, že nebudou očividně vědět o tom, co se „stalo“ v již dříve publikovaném příspěvku. Je to asi proto, že tenhle příspěvek patří na virtuální časové linii před onen publikovaný příspěvek.

Nehodlám to dělat jako Lucas, co si Hvězdné války očísloval. Nehodlám nijak specifikovat dobu, kdy se ona pohádka děje. Prostě nehodlám se omezovat něčím takovým, jako je čas. A pokud se mi to povede, tak postavy budou reagovat na udfálosti, které teprve sepíšu.

4.: Chování postav určuji já
Pokud se postava, ve které se velmi silně nalézáte, bude kamarádit s postavou, která vám silně připomíná vašeho úhlavního nepřítele, tak vězte, že s tím nic nenaděláte.

5.: Jsou to moje pohádky
To nejdůležitější nakonec. Když se vám to nebude líbit, nechte si to pro sebe. Když se vám to líbit bude, napište mi o tom do komentářů. A pokud s tím nesouhlasíte, stále máte možnost můj blog opustit. Nikdo vás nenutí to číst.