zařval: „Sbohem, krutý světe!“ a …… A neskočil. To dá rozum, že neskočil, kdo jinej by se asi obtěžoval sem psát, že jsem mrtvej? Nikdo. A s tím, že jsem živej se holt budu muset obtěžovat jenom já sám.
PRoblém se mnou je ten, že na to, abych skočil z mostu se moc bojím vejšek – no zkuste si v 16 letech zlomit nohu tím, že spadnete ze skály a málem se při tom zabijete. To byste se asi taky báli vejšek.
Na to, abych si podřezal žíly se až moc štítím krve. A taky – kdo by ten bordel po mě uklízel? Víte, co by ze mě vyteklo krve? Ne, takhle tedy asi taky ne.
Polykání prášků? Jakých? A kolik? Předpokládám, že asi po sežrání celýho balení Ibuprofenu se nezabiju. Nebo jo? Ale byla by to pomalá a bolestivá smrt a já nechci umírat pomalu a bolestivě.
Zastřelit se? Svým Glockem na plastový kuličky? No, leda že bych tatíkovi vyčoroval ze sejfu pravou pistoli… Ale je tu problém. Pistole je v sejfu a já jaksi nemám potuchy o tom, jak se do něj dostat. A navíc jsem se zbraněma levej, takže při mým štěstí bych byl doživotně na vozejku.
Oběsit se? Ché, sice neustále hubnu, ale mých nynějších 94 kilo živé váhy by asi málokterý provaz unesl. Takže to taky odpadá.
A navíc mám největší problém v tom, že jsem optimista. Sice se teď snažím nepsat smajlíky, ale kdybych je psal, tak pochopíte, že většina dřívějších příspěvků je vlastně veselá a rozjásaná.
Což znamená, že jelikož jsem dnešní písemku absolutně, ale naprosto totálně posral, tak se nic hroznýho přece neděje. Příští písemku stačí napsat na plnej počet bodů a je to, že?
Ach jo, z mýho životního optimismu mě jímá deprese.
A třeba si pak statistiku zopakuju příští rok (optimismus, bleh) a když z týhle školy vyletím, tak holt budu operátorem do konce svýho mrzkýho života. No a? (Slyšíte? Slyšíte ten nechutnej optimismus?)
A navíc, dneska mám vlastně rande s jednou vůbec né hnusnou slečnou. Tak jak by k tomu ona dívka přišla, kdybych spáchal sebevraždu už teď?
Spáchat jí můžu přece až po tom, co poseru to rande, že?
Tak dobře, já tam ten smajlík napíšu.
Tady ho máte: 🙂
Je třeba,si pořádně ořezat tužku, strčit si ji do nosní dirky a pak pořádně uhodit hlavou do desky stolu. Hrot tužky by pak měl silou nárazu proniknout až do mozku a způsobit okamžitou smrt. Jedná se o slavnou (byť nejspíše legendární) "sebevraždu na potítku". Kdybyste to někdo zkoušel, dejte mi vědět, jestli to fakt funguje 🙂
Radši si vem dvě tužky – do každý dírky jednu. Sichr je sichr.
nejlepší bude když tou tužkou napíšeš další básničku 🙂
Pistoline – to je pak všude moc sr….
No právě…Po jarním úklidu … asi zkusím tu tužku…
Ale hlavněmi pak nezapomeň referovat 🙂