Mi řekl jeden velmi Temný přítel. A venčení psa je jako co?Konečně jsem se trošičku sebral z dnešní procházky. Můj pes na to nevypadá, ale dokáže se pohybovat neuvěřitelně rychle. A jelikož já si snažím hrát na hodnýho páníčka, tak mu vodítko nenasazuju. Proč taky, když zaručeně zareaguje na prosté „čekej“.

Ale zase ho nechci omezovat, tak mu to „čekej“ říkám jedině ve chvílích, když přecházíme silnice. Sice se snažím pohybovat po polních cestách a odlehlých pláních … jenže:

Já jsem hodnej páníček. Takže ať si pes jde kam chce. Přece ho nebudu tahat na tu samou vycházkovou cestu jak naši: Za náhon, k topolům, udělat potřebu a šup zpátky.

Ale u psa jsem se stal tím pádem žádaným artiklem. V létě jsem ho třeba vytáhnul až k písáku (kam by naši nikdy nedošli, jelikož je to daleko) a v zimě ho taky nechám běhat, kam se mu zachce.

Poslední doubou jsem ale jedinej, kdo psa venčí. Tatík je nemocnej, maminka má fofr v práci – snaží se vypadat potřebná, aby jí nevyhodili. A brácha? Brácha koumá nad něčím, co nepochopím na Univerzitě Pardubice a domů se jezdí víceméně vyspat.

Pes se vždycky moc těší na procházku a tak prvních dvěstě metrů žene fakticky trapem. Asi se hoch nemůže dočkat nových vůní a těch prvních dvěstě až pětset metrů má očuchanejch důkladně, a jak se zdá, tak už ho to čuchat nebaví.

Na to jsem si už víceméně zvyknul. První půlkilometr svěžím poklusem za psem a pak pes většinou přejde do tempa ostrého kroku … No a pak už je v pro něj neznámých krajinách, a tak se courá a čuchá novoty.

Dneska se mu ale nějako nechtělo zpomalovat. Prevítovi. Prvních dvěstě metrů poklusem, u náhona jsme se chvilku vydejchali, a pak trapem dál.

A jelikož já psa pouštím, kam se mu zachce, tak si myslím, že tak minimálně kilometrový kolečko jsme spolu udělali. Né – li víc.

Tak jsem se alepsoň psovi na zpáteční cestě pomstil. Když jsme se vraceli od Baumaxu dom, tak pes víceméně držel linii náhona. A tak mě napadlo zneužít lávky přes náhon, co tam udělali Ukrajinci zneužívající nefunkčnosti zde ležícího továrního komplexu.

Je skvělý sledovat psa, jak se odhodlává přelízt vratkou lávku držící více méně díky mrazu (Gormie by mohl tušit, o čem mluvím, má to kousek od baráku). To bylo moje malé a bezvýznamné vítězství nad psem.

Došli jsme oba domů (spíš doběhli) a pak jsem pochopil. Pes i já jsme prostě jeli na doraz. Jakmile jsem mu sundal obojek, tak se pes došoural do kuchyně a lehl.

Já jsem se dokázal došourat k počítači 🙂

A jelikož pes zlobil, tak příště půjde pěkně na vodítku a klasickou trasu. Já mu dám, takhle mě prohánět!