Aneb Velká Kauza ve firemních Tasslovicích
Začlo to včera a poněkud nenápadně: Slečna z recepce napsala na celou naši firmu mail na téma, že se ve výtahu ztratily náušnice. Jelikož jsme multikulti globální vykořisťovatelská firma, tak mail přišel v angličtině. Ale ovšemže kapitalista vykořisťuje místní lid až do morku kosti, takže mail zjevně psala češka: Výsledek byl spíše henglyčtina, produkt neumělého google translate, kterému šlo velmi špatně rozumět.
Tušíte správně: Grammar nazi.
Ozval se jeden kolega, samozřejmě přes dokonalou fičuru „odpovědět všem,“ že ať slečna příště radši píše v češtině, protože je v angličtině fakt marná a on jejímu výplodu nerozumí.
Co se stane, když někdo pošle blbě formulovanej mail na celou firmu a někdo jinej na celou firmu odpoví, že ten mail je marnej?
Ano, správně: Jiný kolega se zastal slečny na recepci a napsal prvnímu kolegovi, že je naprostej hulvát, protože nadává na úroveň angličtiny někoho jiného.
A tím oficiálně začal celofiremní flamewar. Ozvalo se pár dalších lidí s tím že (ne)souhlasí a já jsem se začal královsky bavit. Bohužel každá zábava má svůj konec: Včera odpoledne napsal Nejvyšší všem, ať toho laskavě nechaj a přestanou ostatní spamovat. Přidal nakonec i chytrý výpočet, že rozebíráním ztracené náušnice jsme ztratili 35 hodin firemního času. (počet lidí v příjemci krát x minut na každý mail, kdyby někoho zajímalo, jak k tomu došel).
Včera jsem odcházel domů smutnej. Mám v sobě malého internetového trolla a občas mi kvalitní internetový flamewar udělá dobře. Miluju tu škodolibou radost, když se ostatní dětinsky hádají o naprostou pitomost, jakou například je gramatická správnost info mailu o tom, že se našla náušnice.
Dneska jsem ale byl potěšen: Flame pokračoval celými dvěma maily! Jeden kolega se zeptal, jestli má celý příběh šťastný konec a jestli se teda našla majitelka nalezených náušnic. A ještě si někdo šťouchnul do úplně prvního kolegy s tím, že je pěknej debil, když trvá na gramatické správnosti anglicky psaných mailů.
S kolegou máme tichou sázku na téma, jestli se někdo ještě ozve. Třeba tím firma promrhá další hodiny vzácného času, kdy bychom místo hledání náušnic mohli přinášet přidanou hodnotu pro celosvětovou ekonomiku.
A jak to dopadne?
Nepřepínejte a dozvíte se
U nas ve firme poslal outsourcovany helpdesk zadost o to aby po sobe lidi uklizeli zachod a pokud se ucpe aby zavolali uklizeci firme. Nebyla to sranda mit jeden hajzl na cele patro 🙂
Tak jsem teda kolegu odignorovala. Večer jsem dvacet minut mluvila s mamkou. Konečně. Chybělo mi to. Pak jsem se šla projít do města. Skoro na dvě hodiny. Hrozně to uteklo. Jen jsem chodila a pak jsem chvíli seděla na lavičce a dívala se, jak se stmívá. Taky jsem trochu fotila. Prvně za ten víc než týden, co jsem si takhle sama vyrazila na víc než deset minut do obchodu. Kolega se se mnou nebaví, a když, tak jen plive hnusné poznámky, takže ho mám v paži a hodlám taky uplatňovat nárok na svoje volno. Těším se, až skončím v práci 🙂 Je mi dneska o něco líp než včera. Volněji. Takové rozhodnutí pomáhá. Víc se směju. I když se mě lidi pořád ptají, co mi je a proč jsem smutná. Kvečeru jsem byla ještě veselejší. Těšila jsem se na kolegyně. Přestěhovala jsem se do jiného pokoje. Jsme tu teď všechny tři. Konečně zas někdo normální. Možná trochu prdlý. Příjemně. Hurá. Snad to tu do pátku přežiju. S hlavním orgem jsme dneska zase povídali. Dala jsem mu flašku, přestože nepije. A pro dobrovolníky taky. Snad tím později spláchnou ty svoje stresy a hromadu práce.