Vesmír… hluboký a nekonečný. Dlouho se vepřové poohlíželo po hvězdách, až se nakonec statečná posádka lodi Enterprase vydala tam, kam se dosud žádný řízek nedostal…

A co víc: I VY můžete napsat další příběh! Stačí poslat povídku mailem 😉Mladý Karbenátek stál na hranicích Vepřového impéria a prohlížel si svou samonabíjecí rychlopalnou, dalekonosnou teflonovou dýku s laserovým zaměřovačem od imperátora Vepřového impéria a přemýšlel, jak má jenom dokázat, že je hoden ruky překrásné princezny Šrůtky.

Hned si se zazoufáním vzpomněl na pradávnou a posvátnou legendu o Řízečkovi. Karbenátkovi bylo do breku. Řízeček zabil draka, prošel Změnou, bojoval s krysami a dokonce zavítal do absurdního prostoru a to jenom proto, aby mohl za svou ženu pojmout překrásnou a spanilou Ředkvičku.

Pomalu bloumal hustým lesem a najednou, uprostřed té největší houštiny, na stromě obklopeném neprostupnou bažinou stál prostý text:

Karbanátek se na chvíli zamyslel a pak řekl nahlas: „Ano, chci být hrdinou!“
„To je dobře.“ odpověděl text.
„A co teda musím udělat, abych se stal hrdinou?“ zeptal se Karbenátek.
„Všechno by chtěli, tihle mladí.“ povzdechl si text a řekl: „To mě musíš dočíst pořádně, ty jedno jelito! Takhle se nikdy nestaneš hrdinou – to mi slib, že každý text dočteš do konce!“
„Dobře, slibuju ti to, ale co mám teda udělat, abych se stal hrdinou?“
„Přečti si můj text až do konce!!!“ zakřičel naštvaně text.
„Tak dobře – ale musím tě varovat, když jsme měli ve škole čtení, tak jsem měl rýmu a…“ začal Karbenátek s výmluvami, když v tom ho znovu přerušil mocný hlas textu:

„TAK UŽ ČTI!!!“

Karbenátek se úplně vylekal a radši začal číst, aby mu text něco neudělal, protože věděl, že některé texty dovedou být dosti záludné:

„To je skvělé!“ vykřiknul Karbenátek ale pak se zarazil: „No jo, ale kde se mám do té flotily přihlásit?“
„Cos mi před chvílí slíbil?“ zeptal se text.
„Že budu číst texty až do konce.“ hlesnul vystrašeně Karbenátek, protože už tušil, co bude následovat.
A následovalo: „Tak proč si SAKRA už nepřečteš celý můj text?“ zaječel text hystericky.
„No jo pořád – tady si člověk ani nemůže na chvilku odpočinout od čtení.“ zabrumlal si pro sebe Karbenátek a dal se znovu do čtení:

„A jiná cesta není?“ zeptal se Karbenátek a pak si uvědomil, co udělal, a tak se rychle dal znovu do čtení, dřív než text, nyní již do ruda rozpálený vzteky, stačil cokoliv říct.

„Cože?“ zaječel vzteky Karbenátek.
„Můj nápis nelže.“ uculil se vítězoslavně text. Jeho písmenka se tvářila velice posměšně.
„A jak se tam dostávají náklaďáky?“ zeptal se Karbenátek.
„No přece po silnici.“ odvětil suše text.
„A proč to tady nemáš napsáno?“
„Protože to by se do flotily hlásil každý a na loď se vejde jenom 300 řízků.“
„Ale takhle bude posádka pěkně malá.“
„O to nám šlo – víš jak bylo složité najít módního návrháře, který by navrhnul uniformy?“
„A to nemáte množstevní slevu?“
„Vidíš, to mě nenapadlo.“ zamyslel se text a pak dodal: „Hele, můžeš mě vzít prosímtě na silnici a tam mě někde vyvěsit na viditelném místě? Třeba ještě dostaneme množstevní slevu.“

„Pod jednou podmínkou.“
„A to?“
„Budu kapitánem celé lodi!“ nadmul se Karbenátek.
„Tak jo.“ řekl po krátkém uvažování text. Pak se jeho kousek počmáral jakýmisi klikyháky a odtrhnul se Karbenátkovi rovnou do ruky.
„Co to je?!“ snažil se marně Karbenátek rozluštit ony klikyháky.
„To je Henglycky, tomu nerozumíš.“
„Jakže je to napsáno?“
„Henglycky.“
„Co to je proboha za jazyk?“
„Někdo kdesi vyčetl že na hvězdných lodích se mluví Henglycky.“
„A jak se tím mluví?“
„Docela stejně jako česky, akorát, že sem tam dodáš slova jako Herynek, Hententót, Hemblém nebo třeba Hekynář.“

„No jó!“ řekl nahlas Karbenátek a začal číst nahlas klikiháky z papíru: „Hententót herdržitel hototo heftu je hezkej herynek a hekynář, tak ho hnedle hudělejte kápem vaší hulodě hnebo z hvás hudělám hemblémy!“
„Docela dobře ti ta henglyčtina jde.“ zaradoval se text.
„To jako budu muset mluvit takhle divně?“
„Néé! Jenom při oficialitách, jinak na všechny mluv česky, protože henglycky nikdo stejně neumí.“ zarazil ho text.
„Uff, už jsem se lekl!“ oddechnul si Karbenátek a vydal se na silnici, aby rychle došel na stanoviště lodě Entrprase.

Karbenátek právě přicházel k velkolepému vesmírnému středisku ve Vepříkově a pomalu začal obdivovat obrovskou raketu mířící k obloze. Opodál, u strážní brány, stál svalnatý přírodní řízek a opovržlivě se na něj díval.

Karbanátek došel ke strážnému a začal sahat pro kus papíru, který ho opravňoval k tomu být kapitánem a tudíž asi i ke vstupu do Vepříkova.

„Humíte henglycky.“ houknul hrozivě hlídkující hlídač.
„Humim.“
„Hnedle hékni heft hebo henentót hebneš!“ hlesnul hlídač.
„Hententót herynek házím hen hemblém.“ zablekotal Karbenátek.

„Co to?“ nechápal hlídač.
„No prostě – tadyten papír.“
„Hnedle hékej henglycky hebo hebneš!“ hrozivým hlasem hudral hlídač.
„Ale já ještě neumím henglycky dokonale, pardon.“ omlouval se Karbenátek.
„No, co se dá dělat, budeme mluvit česky“ odvětila opovržlivě ostražitá ostraha.

„Tadyten papír, pane strážný, ukazuje že můžu být kapitánem hententoho heftu.“ řekl Karbenátek.
„Mluvte česky, člověče, kdo se má v tý hatmatilce vyznat.“ Zuřivě zavyl zimou zelený záložák.
„No, prostě si přečtěte ten kus papíru, pane.“ řekl Karbenátek a číhající četař částečně četl čmáratou část. „Tak co?“ zeptal se po chvilce Karbenátek.

„Tak jo, můžete dovnitř.“ Pustil po právu pátrač procházejícího poutníka, potom po proběhnuté půlminutě praštil papírem, protože patřil poutníkovi: „Počkejte, tohle patří vám!“
„Díky.“ vrátil se Karbenátek pro svůj papír.

Karbenátek kráčel k majestátně se tyčící lodi. Byla tak nádherná a ohromná. Sice ho trošku konsternovalo, že to byla normální raketa, velice podobná té, v které ruský řízek Gaborščov poprvé opustil gravitační pole Vepřolánie, planety obývané vepřovým.

Už se blížil velkému vepřovému mumraji velkého hemžení u lodě. Jeden řízek nakládal, druhý zase kontroloval. Pak si Karbenátek všimnul malé budky s nápisem „NÁBOROVÉ CENTRUM.“ U ní nikdo nestál, jenom v okýnku se povalovala mladá Řízkyně a koukala kamsi nad Karbenátkovo levé rameno.

Karbenátek k ní přistoupil a řekl: „Promiňte… ééé… slečno…“
„Uzená.“ vyrušila ho ona slečna.
„Slečno Uzená, přišel jsem abych…“
„Já vím – nábor do flotily, co?“ přerušila ho opět slečna Uzená.
„Ano a mám tady papír…“
„Z inzerátu na stromě a byl pěkně ukecanej, co?“ dokončila Uzená opět větu a Karbenátka to ani nerozhodilo.
„Jak to…“
„Vím? To je jednoduchý, on se totiž vykecává s každým a slíbí mu místo kapitána na lodi, že?“

„Ano, přesně tak a dokonce mi dal tenhle…“
„Papír – To dává taky každýmu. To si myslíte, že nějakej kus papíru popsanej henglyckejma nesmyslama vás opravňuje stát se kapitánem na lodi?“
„Ano?“ zkusil to Karbenátek.
„Ne!“ odsekla slečna Uzená, „Pokud budete mít štěstí, tak Vás najmeme do flotily a po pěti letech drhnutí podlah vás možná povýšíme na pucfleka vyšší třídy.“
„Ale já…“ začal Karbenátek, ale jelikož slečna Uzená tentokrát netušila, co chce říct, tak si to dokončil sám: „…Já – Já jsem hlavní hrdina příběhu!“
„Co to?“ podivila se slečna Uzená.

„Já jsem totiž… ehm… spisovatel – Ano, jsem spisovatel a… ááá… reportér – Ano, já jsem reportér a píšu esej na téma, jak se cítí Vepřové v kůži kapitána. A uznáte jistě sama, slečno Uzená, že jako – ehm – ‚pucflek‘ – bych nenapsal moc pochvalnou recenzi na flotilu do časopisu Vepřové dnes.“

Slečně Uzené se rozzářily oči a okouzleně vydechla: „Nepíšete snad Drby Vepřové Vrby?“
„Ale ano, píšu!“ zalhal Karbenátek tak, až se průměrná dojivost krav na Sahaře zvýšila na dvojnásobek.
„Ááách!“ vydechla užasle slečna Uzená a odkudsi vylovila poslední číslo ryze ženského časopisu Vepřové dnes a řekla: „Nemohl byste se mi podepsat pane Šťáravý?
„Pro vás Karbenátek, slečno. To víte, že se vám rád podepíšu, ale pod jednou podmínkou.“
„A to?“
„Budu kapitánem té lodi?“ řekl Karbenátek a ukázal na raketu.

„Ale co vás nemá pane Šť – ehm – Karbenátku. Tuhle loď pilotovat nemůžete, je to totiž automatická dopravní loď, která vás dopraví k lodi Entrprase, která čeká již na oběžné dráze. A loď Entrprase budete SAMOZŘEJMĚ pilotovat vy, jenom když budete i nadále dělat ty lechtivé fotky ze života selebrit.“
„Ale jistě!“ řekl Karbenátek, pak se slečně Uzené podepsal, a pak, navrch ještě dodal pusu, po které se slečna Uzená začervenala tak, až kdesi kdosi napsal romantickou ódu „Rudá záře nad Kladnem“.

Vážení čtenáři, přeskočíme ty dva roky, kdy se Karbenátek podroboval tvrdému výcviku v taktice, etice, petice a metlice, přeskočíme ty hodiny a hodiny dřiny, které strávil v posilovacích centrech a samozřejmě přeskočíme nudné hodiny henglycké konverzace, protože přece Vy, čtenáři, musíte mít pocit, že stát se superhrdinou superdokonalé superlodě může každý!

Povídka původně vyšla 10.4.2003 a já jsem jejím autorem