již zítra…Sice chci psát o zítřku, ale tak nějak, abych to dobře pochopil, potřebuji si napsat i o tom, co se dělo o víkendu. A víkend
musí začít v sobotu večer. To přijel můj kámoš z vysoký školy, co už mě uháněl asi měsíc, že by si se mnou zašel do hospody.
Moc se mi nechtělo, ale už mě nenapadla žádná výmluva, tak jsem s ním šel do hospody.
On byl druhej, co uslyšel o mých problémech s prací. (Katchabo, jestli tohle čteš, tak ti to pak rád vysvětlím osobně). Na
tohle téma jsme zapředli řeč až po čtvrtém pivě, kdy on už jel domů a já tak nějak měl ještě dost velkou chuť chlastat. Nuže,
on mi řekl, že jestli mám o tu práci ještě zájem, ať že se na chlast vyseru, jdu spát a zítra (v neděli) ať se okamžitě
nahlásím do pracovního poměru.
Já neposlechl a šel chlastat.
Chudák Skřítě, to slyšelo osobně, jak jsem dopadl. Byl jsem rád, že jsem vyrovnával
(ale jen tak tak) rotaci zemskou a nepodal se gravitaci. Říká se, že pravda je ve víně. Ale skrývá se až na dně, mrška. A já
jsem víno nepil. Pil jsem toho fakt hodně a fakt moc různých alkoholů, takže pravdu jsem neobjevil. Objevil jsem jenom a
pouze otázky.
Druhý den (neděle) jsem se probudil tak nějak až kolem jedenácté dopoledne. Na přihlášení se do práce to bylo už pozdě a
navíc jsem měl domluvenou návštěvu u svého tatínka, co mě uhání už od promoce, abych ho navštívil. Ano, ani zde mě už
nenapadla žádná výmluva (i když nástup do práce by možná tatínek pochopil).
Tudíž neděle byla ve stylu: Ne, opravdu si nedám pivo, tati. Ne, ani toho panáka mi fakt tati nedávej, je mi fakt blbě. No, tak já si teda to jedno pivo risknu, tati. Ano, mám se dobře, ano všichni se máme dobře. Ne, tati, nemám žádné problémy v práci, ano, tati, opravdu VŠICHNI se máme dobře. Jé, promiň, tati, mě už jede vlak a na další schůzce se určitě dohodneme. Tak zas někdy, tati, a já se určitě ozvu.
Po návštěvách svýho tatínka většinou toužím po tom, aby existovala firma, co komerčně nabízí cesty do vesmíru. Já bych se dobrovolně přihlásilo klidně i k cestě na Alfa Centauri. A nemusíte pospíchat, vážení. Já mám času dost.
Domů sem dojel o půl osmé, odpověděl na všechny dotazy maminky ve stylu „hmmm“ nebo „ummm“ a v osm spadnul do postele. Statistika víkendu: Počet nových otázek: Asi milon, počet zodpovězených: nula, počet zbývajících dní do pohovoru: dva, teda jeden, sakra, jak to mám počítat? Aha, takže počet otázek bude už milion a jedna.
A mi zbývá už setsakra málo času na to, abych si je zodpověděl. Zkusím si nastínit pár otázek:
Většina pracovních pohovorů je o tom, že vy tu práci dopředu buď chcete a nebo nechcete. Když jí nechcete, tak to máte na háku. A většinou vám pak tu práci nabídnou, díky tomu, jak jste se sebevědomě chovali. A nebo tu práci chcete a taky se tak podle toho chováte. Nechci říct, že vám pak tu práci nenabídnou, ale asi jste si to snad už někdy zažili.
Ale i ta druhá strana má možnost se rozhodnout. Znají můj životopis, vědí, jaký jsem pracovník a taky vědí, kde dělám chyby. Co když já tam půjdu s tím, že bych tu práci chtěl, ale ta druhá strana již bude dopředu rozhodnutá, že mi tu práci nenabídne? A naopak, co když se v průběhu rozhovoru nakonec rozhodnu, že tu práci nechci a oni mi nabídnou vyšší plat, aby si mě udrželi?
Sakra, proč já pořád nevím, jestli tu práci chci, nebo nechci?
A teď je to i o tom, že já už tu práci měl. Znal jsem svoje pracovní povinnosti a dost mě to bavilo. Plat byl dobrý a tak vůbec, myslím si, že i moje okolí si jaksi zvyklo, že mám práci a holt nemůžu chodit na úplně všechny chlastačky, protože mám zrovna směnu.
Jenomže já nechci do tý práce chodit jenom protože si všichni už na moje pracovní zařazení zvykli. Sice asi bych musel minimálně svým rodičům toho docela dost vysvětlovat, ale zase, kurva, je mi pětadvacet, jsem inženýr, mladý a perspektivní, takže si klidně můžu sehnat jinou práci.
S vyšším platem a klidně i s lepší náplní práce.
A na můj současný pracovní post se jistě najde taky někdo jiný, s kým jistě v práci taky budou spokojeni…
No, to jsem toho teda zase vyřešil…
P.S.: Věří tady někdo tomu, že mám problémy v T-Mobile?