Síla nudy

pritazlivost

Joe Vitale: Síla přitažlivosti (5 kroků k odhalení tajemství celoživotního bohatství a štěstí), Vydalo Ottovo nakladatelství s. r. o., Praha 2010, 320 stran. Zdroj obrázku: Martinus

To máte tak: Když začnete číst knížky o pozitivním myšlení a s ním spojeném osobním rozvoji, tak se ve vašem životě začnou objevovat lidi, kteří četli podobné knihy. A třeba vám nějakou půjčí.

Tuto knihu jsem dostal do rukou se slovy, že je fakt skvělá a musím si ji přečíst. A tak jsem se do ní pustil.

Nakonec jsem se včera rozhodl, že na ní aplikuju pravidlo číslo tři: Zahodit ji.

Teda, spíš ji vrátit svému majiteli.

Ne že by knížka byla špatná, ale je plná americké vaty. Na začátku nastíním myšlenku. A pak ji rozpliznu na dalších 50 stránek. A mezi to hodím ještě 20 stránek osobních zpovědí lidí, kterým myšlenka pomohla.

Původně jsem se zkoušel s knížkou „poprat“ zcela dle pravidla: „Když se ti do toho nechce, tak je to znamení, že se do toho máš pustit.“

Ale včera jsem pochopil, že raději dělám tisíc různých věcí, než abych doopravdy četl. A čtení je pro mě zábava, nikoliv nutnost.

A tak jsem v půlce knížky vytáhl záložku a vložil do knížky nové.

Jestli ale nejste políbeni americkou literaturou osobního rozvoje, tak přesto knížku doporučuju: Jsou v ní zajímavá zamyšlení, která mi něco dala.

Jenom kéž by to nebylo proloženo tolika stránkami nudné vaty…

Horní Jiřetín

mostecko1

 

Přišel mi mail od Strany Zelených, který začínal takto: „Vystěhujte se, zbouráme vám dům – slyší majitelé 180 domů na Ústecku‏.“

Ta věta mě přinutila k zamyšlení.

Zaprvé: Jestli jste nikdy neviděli Mostesko-Ústeckou uhelnou pánev, tak tam jeďte a podívejte se na to dílo zkázy.

Dodnes si pamatuju, jak na mě ten pohled zapůsobil. Tu fotku na začátku tohoto článku jsem fotil já někdy v roce 2007. A stále si pamatuju ten pocit. A kdykoliv mi někdo tvrdí, že lidská aktivita je zanedbatelná a určitě se nedá spojit s aktuální změnou klimatu, tak mám sto chutí toho ignoranta vzít právě na prohlídku uhelných pánví.

Dokud to neuvidíte na vlastní oči: Tu neskutečně obrovskou měsíční krajinu, která sahá od nevidím do nevidím, tak to nepochopíte.

 

Nemyslím si, že ve zvýšené těžbě skví budoucnost tohoto národa. A nemyslím si, že je príma nápad bourat domy jenom proto, že pod nimi se možná skrývá nějaké to uhlí.

Jestli se mnou souhlasíte, tak podepište petici proti prolomení těžebních limitů.

Blbý jméno

mall-shopping-shops-2576-829x550

Bavili jsme se takhle s kamarádem o jméně jejich dítěte.

„Víš, žena vždycky chtěla tohle jméno, tak jsem v zásadě mohl jenom souhlasit.“ povídá mi.

Já znalecky přikyvuju a chválím výběr jména pro holčičku, včetně kamarádova rozhodnutí. A pak mu povídám:

Buď rád, že máte holku. Kdybyste měli kluka, tak se pěkně zapotíte. V kalendáři je to samej Mečislav a Bivoj, ale normální jméno abys hledal jako jehlu v kupce sena.

Nakonec jsem ho vyhecoval, ať se koukne do kalendáře a řekne mi, jaký mužský jména tam vidím.

Tak třeba tenhle týden mají jmeniny například Vlastislav, Blahoslav a Zikmund.

No, pojmenovali byste tak svý dítě?

Není náhodou na čase trošku aktualizovat kalendář?

Můj interní navigační systém

highway-lights-night-1290-975x550

Když jsem jel na letiště, abych odletěl do Frankfurtu, tak jsem na Nádraží Veleslavín jel tramvají. Ačkoliv bylo Áčko už den otevřené, tak jsem jel po povrchu především proto, abych si prohlédnul, jak zelená linka vypadá zeshora.

A když jsem byl na Bořislavce, tak jsem si sám pro sebe řekl: „Aha, takže to je tam, jak se zahejbá k Borinovi.“

Interně už velmi přesně vím, kde je stanice metra A jménem Bořislavka. A ještě mám to plus, že Bořislavka se jmenně shoduje s Borinem, takže se mi to bude dobře pamatovat.

Když jsem se vracel domů, tak jsem se chystal, jak své ženě povyprávím o tom, jak vypadá metro zhořejška. Jenže jsem se zastavil u toho, že vlastně neumím nikomu popsat, kde třeba taková Bořislavka je. Jako tak, aby to pochopil někdo jiný, než já.

Uvědomil jsem si, že raději lžu, že nemám orientační smysl. Mám ho a mám ho celkem dobrý. Je ovšem problém s tím předat svou znalost někomu jinému. A tak raději zalžu a řeknu, že vlastně nevím, kde to je.

Vím to a vím to moc dobře. Akorát vám body jako „doleva za takovou tou divnou zatáčkou“ a nebo „to se jede kolem toho kamaráda, jak má toho psa“ asi moc neřeknou.

A jak je na tom váš orientační smysl?

Dojez to!

dinner-fork-hand-3690-825x550

 

Původně jsem tohle chtěl napsat jako komentář pod stejnojmenný článek na Stezky polárního vlka:

Kdesi jsem slyšel, že problém s obezitou je zapříčiněn především tím, že nám naši rodičové říkali, ať to jídlo dojíme. A nebo alespoň to maso. Nelze se své babičcee divit, ani mému dědečkovi. Obzvláště jemu, protože ten byl narozen roku 1900 a tak měl zkušenost se dvěma světovými válkami.

Dodnes si pamatuju, jak v šesti letech sedím ve školní jídelně a říkám soudružce učitelce, že už nechci. A jelikož soudružka byla poctivá socialistická svině, tak mě donutila začít žvejkat to poctivý socialistický maso. To se vyznačovalo především tím, že bylo naprosto neukousatelné.

Normálně jsem se rozbrečel.

Mám neskutečně rád jídlo. A poslední dobou se čím dál tím víc odvažuju si sám sobě něco uvařit.

Cíleně praktikuju to, že když se cítím syt, tak nechávám na talíři zbytek.

I kdyby to mělo být jedno jediné sousto.

Dojídáte?

Sousedi

Jsem si takhle v berounském bytě a začínám si krájet cibuli na boloňské ragů. Když v tom mi zazvoní zvonek u dveří. Přemýšlím, co se zase kde stalo a vylezu ven.

Stojí tam noví sousedi ze čtvrtého patra, že jako že se jdou představit. Koukám na ně, jako puk, protože to je po sedmi letech, co tam bydlím, asi první soused, co se mi přišel představit.

Z rozhovoru později pochopím, proč to tak dělají: Pořídili si štěně a tak začli sondovat u všech v baráku, jestli jim to jakože nevadí. Tak třeba mně to nevadí, ujistil jsem je.

Ale teď mám reálné dilema. V rámci přátelského pokecu mě pozvali na kafe. Ať zajdu, pokecáme. A já nevím, jak se mám zachovat.

Kdžy se vyskytuju v Město Nepovězto, tak jelikož je to vesnička středisková, tak tam se sousedi doopravdy navštěvují. Dokonce jedni sousedi nás uhánějí, abychom konečně zašli na kafe. A my samozřejmě zajdeme.

Ale jak se to dělá ve velkoměstě typu Praha, nebo Beroun? Mám to chápat jako takové to „pozvání, aby se neřeklo,“ a nebo mám doopravdy přijít?

Jak byste se zachovali vy?

Neexistuje špatnej přízvuk

V nadnárodních korporátech se pohybuju dost dlouho. V současné korporaci to mám dokonce tak, že každý den mluvím anglicky. A stále platí, že když se u nás v pražské kanceláři sejdou víc, jak čtyři lidi, tak už musíte mluvit anglicky.

Mluvíme na sebe… No, jak nám zobák narostl. Hlavní totiž je, abychom se domluvili.

Nedávno mě oslovila kamarádka, jestli bych nedal její dceři soukromé hodiny angličtiny, protože se potřebuje rozmluvit. Zeptal jsem se zpět, kde je největší problém. Špatná výslovnost.

Myslím si, že jsme největší English grammar nazi na světě. Možná za to může náš systém známkování, kde se hledá chyba.

Každopádně platí, že neexistuje špatná výslovnost.

Protože to byste museli definovat tu správnou. Oxfordská angličtina, slyším-li správně tam vzadu? Takže američani a australani mluví špatně? A mluví se v Británii jak? Byli jste tam někdy? Asi ne, protože jinak byste zjistili, že ani tam se nemluví správně.

Pokud už nejste školou povinní, tak se vykašlete na výslovnost. Nikdo ve světě to neřeší. Fakt.

Raději se řiďte pravidlem anglicky radši špatně, než vůbec.

Sociální interakce v zahraničí #TasSoc

airplane-business-man-527-825x550

Včera pozdě večer jsem úspěšně přistál z výletu ve Frankfurtu. A i tam jsem zažil pár zajímavých sociálních interakcí:

Turisté:

Večer se procházím nákupním bulvárem Zeil a najednou ke mně přiběhne přibližně stejně starej chlap s nataženým iPhone 6:

„Mi scusi, can you please take photo?“ zeptá se mně.
„Yes. How do I…“ ptám se zmateně.
„Just press this button.“ odpovídá mi s těžkým italským přízvukem

Skupina Italů se seskupí, já na ně namířím iPhone a nahlas zakřičím: „Ciao Germany!“

Všichni se usmějí a napovel zakřičí zpět: „Ciao Germany!“ Podávám iPhone zpět. Navzájem jsme si zlepšili den o sto procent.

A jedna nepovedená

Naschvál zahýbám do uliček, ve kterých jsem ještě nebyl. Nakonec trošku bloudím, tak jsem se rozhodl jet zpátky k hotelu podzemkou, i když to jsou reálně jenom dvě stanice. Jako kdybyste v Praze na Invalidovně hledali Florenc.

Sejdu do podzemky, ale jelikož jsem v aktuálním stavu dezorientace, taknevím, kam přesně mám seběhnout na metro. Zastavuji jednoho nebohého kolemjdoucího a ptám se ho školní němčinou:

„Dobrý večer, byl byste býval byl prosím takové laskavosti a mohl mi prosím sděliti, kudy tudy se dostanu na zastávku Konstablerwache?“

„Podzemka, tudy!“ odpovídá mi pán a ukazje na schody dolů.

„Konstablerwache?“ Odpovídám já. Protože mám hotel právě poblíž téhle zastávky.

„Jo, podzemka.“ říká si pán dál svou, tak mu raději kývnu na pozdrav a běžím dolů.

Metro jelo na Hauptwache, ale odtamtud trefím taky. Každopádně:

Ani v zahraničí to není žádná velká věda!

Frankfurt

InstagramCapture_d3afbd9f-3ed8-4b80-bede-20212fc136a7

Jeden z frankfurtských mrakodrapů, který jsem si zvěčnil na poslední návštěvě

Frankfurt nad Mohanem mě baví.

První zahraniční město, ve kterém se doopravdy vyznám. Nebojím se jezdit městskou a už jsem si jej pěkně procoural.

InstagramCapture_d880e884-27fe-4870-935a-0d669eb599dfBudova mého zaměstnavatele

Pro člověka s mizivou schopností orientace je to velký pokrok. Když máte někde v zahraničí další místo, kam se nebojíte jít.

Škoda, že poslední dobou mě tam posílají na velmi krátké služební cesty. Víkend jsem tam strávil jenom jednou a málokdy mám víc, jak hodinu na nějakou rozšířenou seznamku s městem.

WP_20141121_001Výhled na Frankfurt

Tak snad se mi to podaří aspoň dneska. Letadlo mi letí až pozdě v noci, tak uvidíme jestli něco uvidím…

Jaké je vaše oblíbené zahraniční město?

Výlet za Markem Stonem

stone

Miroslav Žamboch: Meč proti sekeře, vydal Ivo Železný, Praha 2003, 128 stran. Zdroj obrázku: Palmknihy.cz

Nedávno jsem své kolegyni vyprávěl, že úplně nejhorší, co se může při čtení knihy stát, je, že se přestanete zajímat o hlavního hrdinu. Řeknete si: „Je mi jedno, co se s ním stane.“ Příběh sice čtete dál, ale už spíš jenom ze setrvačnosti.

Naposledy jsem ten pocit zažil u Kotletovy ačňárny. A pak jsem jí řekl, že je jeden hrdina, u kterého mám stejný pocit, ale přesto mě jeho příběhy baví.

Potom mi přišel mail od Palmknihy, že mi nadělili kredit 50 Kč a že jsem je zapomněl utratit. Tak ať jej utratím do půlnoci, nebo propadne. Úkol byl jasný: Najít na Palmknihách něco do 50Kč, co se mi bude chtít číst. Protože na cokoliv jiného už nebyly peníze.

A tak jsem sáhnul po svém oblíbeném akčním hrdinovi. A po příběhu, který napsal autor, co mě doposud nezklamal.

Tak tady, vážení, tady jsem se bál. Existuje několik příběhů, kde se náš nezničitelný kapitán Mark Stone dostane do opravdové šlamastyky. A tenhle příběh je jedním z nich.

Miroslav Žamboch se v pohodě vešel do premisy Stoneovských příběhů a premisu super sexy kapitána, co klátí nepřítele – a ve svém volném čase klátí mladé sexy slečny – naplnil akční podívanou, kterou jsem bez jediného dechu prolétl asi za dva dny od  chvíle, co jsem si knihu koupil.

Vřele doporučuji dál obzvláště znalcům Marka Stonea. Pokud jste se s nezničitelným kapitánem služby pro dohled nad primitivními planetami ještě nesetkali, tak tato kniha není úplně pro vás, protože pan Žamboch si trošičku upraví jednu z premis příběhu.

Knížku si můžete koupit online v elektronické podobě za 49 Kč. Myslím si, že v tomhle případě nebudete litovat.