Archiv pro rubriku: Nedokončené příběhy

Můj scifi sen

Poslední dobou se můj život točí ohledně diskuzí na téma, jestli můžete mít to, co chcete. A tak moje podvědomí vytvořilo tenhle sen, co se mi v noci zdál. Nedá mi, abych ho sem nenapsal.

Sedím v kavárně a nevím, jak jsem se tam dostal. Kolem mě sedí neznámí lidé. Naštěstí v kavárně sedím sám. Překonávám prvotní záchvat paniky a rohlížím se. Stav ztracení se je mi naštěstí celkem známý, tak s ním umím pracovat.

Fuck. Jsem v úplně jiném městě. Tohle není Hradec Králové. Dokonce to není ani žádné české město. Nápisy jsou v angličtině a tak napůl odhaduju, že jsem nejspíš ve Washingtonu DC. Stále netuším, jak jsem se tam dostal, ani proč tam jsem.

Kontroluju svoje věci. Peněženka, klíče, mobil. Nemám na ruce snubák, takže asi nejsem ženatý. Stále je mi třicet pět a po kontrole dokladů v peněžence zjišťuju, že se pořád jmenuju stejně.

Pořád jsem to já, já, průměrný kluk z Česka, co podle zelené karty už několik let žije v americe. Rozhodl jsem se zapátrat po tom, co vlastně v americe dělám. Dopíjím kávu, platím dolary, co mám v peněžence.

Volám si taxi a nechám se zavést na adresu ze své peněženky. Taxík mě odveze asi o dva bloky dál. Taxikář se směje, že se cítím asi jako hogo fogo, když se nechám vézt prakticky za roh.

To, že nevím, jak Washington vypadá, si raději nechávám pro sebe. Zaplatím mu a jdu „domů.“

Bezejmenná vícepodlažní budova. Podle čísla na svých klíčích odhaduju, že bydlím v šestém patře.

Nacházím svůj byt. S mrazením v zádech odemykám dveře. Vůbec nic nevím o svém životě v DC. Co když tam s někým bydlím? A je to spolubydlící a nebo třeba přítelkyně?

Zhluboka se nadechnu a odemknu. Byt je prázdný.

Zařízený, ale jinak prázdný. Aha, asi bydlím sám, říkám si pro sebe. Rozjlížím se po bytě.

Nejvíc mě zaujme notebook u stolu. Toho se můžu chytit! Zapínám ho.

Heslo.

Fajn. Zkouším své oblíbené heslo do počítače. Kupodivu funguje. Otevírám facebook a jdu zjistit, kdo vlastně jsem, když v tom někdo zvoní na dveře.

Opatrně kouknu kukátkem na chodbu. Stojí tam dívka. Zjevně mě jde navštívit.

Další záchvat paniky. Spolubydlící? Přítelkyně? Kamarádka?

Rozhodování, jak oslovit dívku mě vykolejilo natolik, že jsem se probudil a uvědomil si, že se mi to jenom zdálo.

Ale tenhle sen mi utkvěl v paměti. Asi činím rozhodnutí vést si deník. Jak v tomhle, tak v jakémkoliv jiném paralerním vesmíru.

A schváně: Co kdybyste se propadli do svého alternativního já? Jak byste přežili první den, měsíc a rok?