Archiv pro rubriku: Z Tasslovické kroniky

Sociální interakce v zahraničí #TasSoc

airplane-business-man-527-825x550

Včera pozdě večer jsem úspěšně přistál z výletu ve Frankfurtu. A i tam jsem zažil pár zajímavých sociálních interakcí:

Turisté:

Večer se procházím nákupním bulvárem Zeil a najednou ke mně přiběhne přibližně stejně starej chlap s nataženým iPhone 6:

„Mi scusi, can you please take photo?“ zeptá se mně.
„Yes. How do I…“ ptám se zmateně.
„Just press this button.“ odpovídá mi s těžkým italským přízvukem

Skupina Italů se seskupí, já na ně namířím iPhone a nahlas zakřičím: „Ciao Germany!“

Všichni se usmějí a napovel zakřičí zpět: „Ciao Germany!“ Podávám iPhone zpět. Navzájem jsme si zlepšili den o sto procent.

A jedna nepovedená

Naschvál zahýbám do uliček, ve kterých jsem ještě nebyl. Nakonec trošku bloudím, tak jsem se rozhodl jet zpátky k hotelu podzemkou, i když to jsou reálně jenom dvě stanice. Jako kdybyste v Praze na Invalidovně hledali Florenc.

Sejdu do podzemky, ale jelikož jsem v aktuálním stavu dezorientace, taknevím, kam přesně mám seběhnout na metro. Zastavuji jednoho nebohého kolemjdoucího a ptám se ho školní němčinou:

„Dobrý večer, byl byste býval byl prosím takové laskavosti a mohl mi prosím sděliti, kudy tudy se dostanu na zastávku Konstablerwache?“

„Podzemka, tudy!“ odpovídá mi pán a ukazje na schody dolů.

„Konstablerwache?“ Odpovídám já. Protože mám hotel právě poblíž téhle zastávky.

„Jo, podzemka.“ říká si pán dál svou, tak mu raději kývnu na pozdrav a běžím dolů.

Metro jelo na Hauptwache, ale odtamtud trefím taky. Každopádně:

Ani v zahraničí to není žádná velká věda!

Frankfurt

InstagramCapture_d3afbd9f-3ed8-4b80-bede-20212fc136a7

Jeden z frankfurtských mrakodrapů, který jsem si zvěčnil na poslední návštěvě

Frankfurt nad Mohanem mě baví.

První zahraniční město, ve kterém se doopravdy vyznám. Nebojím se jezdit městskou a už jsem si jej pěkně procoural.

InstagramCapture_d880e884-27fe-4870-935a-0d669eb599dfBudova mého zaměstnavatele

Pro člověka s mizivou schopností orientace je to velký pokrok. Když máte někde v zahraničí další místo, kam se nebojíte jít.

Škoda, že poslední dobou mě tam posílají na velmi krátké služební cesty. Víkend jsem tam strávil jenom jednou a málokdy mám víc, jak hodinu na nějakou rozšířenou seznamku s městem.

WP_20141121_001Výhled na Frankfurt

Tak snad se mi to podaří aspoň dneska. Letadlo mi letí až pozdě v noci, tak uvidíme jestli něco uvidím…

Jaké je vaše oblíbené zahraniční město?

Výlet za Markem Stonem

stone

Miroslav Žamboch: Meč proti sekeře, vydal Ivo Železný, Praha 2003, 128 stran. Zdroj obrázku: Palmknihy.cz

Nedávno jsem své kolegyni vyprávěl, že úplně nejhorší, co se může při čtení knihy stát, je, že se přestanete zajímat o hlavního hrdinu. Řeknete si: „Je mi jedno, co se s ním stane.“ Příběh sice čtete dál, ale už spíš jenom ze setrvačnosti.

Naposledy jsem ten pocit zažil u Kotletovy ačňárny. A pak jsem jí řekl, že je jeden hrdina, u kterého mám stejný pocit, ale přesto mě jeho příběhy baví.

Potom mi přišel mail od Palmknihy, že mi nadělili kredit 50 Kč a že jsem je zapomněl utratit. Tak ať jej utratím do půlnoci, nebo propadne. Úkol byl jasný: Najít na Palmknihách něco do 50Kč, co se mi bude chtít číst. Protože na cokoliv jiného už nebyly peníze.

A tak jsem sáhnul po svém oblíbeném akčním hrdinovi. A po příběhu, který napsal autor, co mě doposud nezklamal.

Tak tady, vážení, tady jsem se bál. Existuje několik příběhů, kde se náš nezničitelný kapitán Mark Stone dostane do opravdové šlamastyky. A tenhle příběh je jedním z nich.

Miroslav Žamboch se v pohodě vešel do premisy Stoneovských příběhů a premisu super sexy kapitána, co klátí nepřítele – a ve svém volném čase klátí mladé sexy slečny – naplnil akční podívanou, kterou jsem bez jediného dechu prolétl asi za dva dny od  chvíle, co jsem si knihu koupil.

Vřele doporučuji dál obzvláště znalcům Marka Stonea. Pokud jste se s nezničitelným kapitánem služby pro dohled nad primitivními planetami ještě nesetkali, tak tato kniha není úplně pro vás, protože pan Žamboch si trošičku upraví jednu z premis příběhu.

Knížku si můžete koupit online v elektronické podobě za 49 Kč. Myslím si, že v tomhle případě nebudete litovat.

Apríl!

april

 

Miluju humor.

Dokonce i ten podivný a hnusně černý humor. Navíc se nestydím zasmát se sám sobě a tudíž si nedělám hlavu z toho, když na mě někdo naplánuje nějaký ten špílec a udělá si ze mě dobrý den.

A přesto nesnáším prvního Apríla.

Především proto, že v tento den si každý nedouk, co má do zadku díru, uvědomí, že by měl být jako vtipný. Když je toho Apríla.

A tak i letos se dá očekávat přehršel vtipů ve stylu: „To se nasmějete, lidové vrstvy.“ Očekávám, zprávy typu „pivo bude zadarmo,“ případně „Miloš Zeman odstoupil,“ následované kulišáckým pomrkáváním televizních moderátorů. Aby i těm nejtupějším došlo, že jde jenom o vtip.

A tak letos razím svůj obvyklý aprílový žertík: Celý den se hodlám chovat naprosto seriozně a profesionálně.

Vtipnej budu až zítra

Úspěšný telemarketing

call-me

Na Kuřecím Con Carne se Misantrop zeptal, jaké máme zkušenosti s telemarketingem. Rozhodl jsem se to sepsat na trošku delší povídání.

Pracoval  jsem tři roky na infolince jednoho nejmenovaného Růžového operátora. Součástí mé práce se s postupem času stal i pasivní telemarketing. Takže třeba zákazník zavolal s tím, za kolik peněz má poslední fakturu. Já mu to povím a obratem se ho zeptám, jestli nechce volat levněji.

A tím začala moje nabídka nějakého balíčku. Zákazník buď koupil a nebo nekoupil. Když koupil, tak jsem z toho měl prémie. Operátor to měl vymyšlené skvěle: Prémie se vyplácely každý měsíc, za měsíc zpětně. Tudíž úspěšnost prodejů jsem viděl hned v následující výplatě.

Telemarketing funguje.

A bude fungovat i v momentě, kdy vy osobně budete telefony markeťákům pokládat.

Vtip je v tom, že ve vaší sociální bublině není nikdo, kdo by nakoupil. Díky své bývalé práci vím, že to funguje. A to i aktivně – tedy, když navoláváte zákazníky.

Ještě, že jsem tohle nikdy nemusel dělat…

Registrovaným cyklistou

bicycle-bike-eco-22424-825x550I letos jsem se v Praze registroval do iniciativy Do práce na kole, aktivistického to spolku, který chce ukázat, že i po našich velkoměstech se lze pohybovat na kole. Dennodenně.

Vloni jsem se do akce přihlásil poprvé. Mám výhodu, že naše firma platí vstupní poplatky, takže se klidně hlásím znova.

Ovšem coby Královéhradečák pracující v Praze jsem nepochopil vztah Pražáků k cyklistice a k jízdním kolům obecně. Pro názornost vám nastíním, jak se na cyklistiku koukám já:

1. Kolo je dopravní prostředek: Jízdní kolo slouží především k přepravě svého majitele z bodu A do bodu B. Tudíž by mělo mít nahuštěné pneumatiky, brzdu, a ideálně přehazovačku. Vzhled je z mého pohledu podružná záležitost. Nepotřebuju vystajlovanou hipsterskou záležitost, stačí mi prachobyčejné kolo po dědečkovi – za které Pražský hipster je ochoten zaplatit klidně i 50 000 Kč, protože je to trendy.

2. Mám mozek a budu ho používat. A to i v jízdě na kole. Motá se mi na cyklostezce chodec? Přibrzdím, objedu. Jednoduchý, jako facka. Z mnohých diskuzí ohledně stavu kolojízdy v Praze mi připadá, že jsem asi tak jediný, co uvažuje tímhle způsobem.

3. Coby automobilista jsem na cyklisty zvyklý. Babička na staré plečce. Z každé strany na řídítkách velká taška s nákupem. Nad hlavou deštník a šine se před vámi zúženou uličkou. Zákaz vjezdu cyklistů ignoruje, protože ona tudy takhle jezdila pořád. Vítejte v Hradci Králové. Když jezdím po Praze a nebo HK autem, opět používám hlavu. Opět platí to samé, jak v předchozím bodě: Přibrzdím, počkám na vhodnou chvíli a objedu. Asi málo pospíchám, nebo nevím

4. Není to ani styl ani sport: V Hradci Králové se naučíte jezdit na kole přibližně ve stejném věku, jako jste se naučili chodit. Můj první favorit s přehazovačkou je symbol přechodového rituálu, protože mi bylo dáno najevo, že už jsem velkej kluk. V Hradci se do práce na kole jezdí naprosto normálně: Především proto, že Hradec je město absolutně placaté.

Myslím si, že cyklisté i auta mohou žít ve smíru. Nepodporuji vlhké sny cykloaktivistů o vypuzení aut z centra. A stejně nepodporuji vlhké sny automobilistů o volném lovu cyklistů. Prostě pevně věřím, že i Praha se naučí koexistenci kol a aut.

A co vy? Jezdíte na kole?

Kreativní zápisník

note

O čem píše spisovatel, když neví, o čem psát?

Tak třeba napíše o tom, že nemá o čem psát. A nebo, že se mu nechce o ničem psát. A nebo…

Šáhne do svého kreativního zápisníku!

Jsou dny, kdy mě napadnou třeba tři nápady na článek na Tasslovice. A pak jsou dny, jako je tento, kdy prostě nevím. Naštěstí jsem si začátkem tohoto roku pořídil poznámkový bloček, do kterého si píšu, o čem bych chtěl psát.

Poslední měsíc jsem ho neotevřel, takže tímto si dávám závazek do něj zase nahlížet, protože mám aktuálně bezmůzové období.

Zkoušeli jste někdy psát pravidelně? Jak to dopadlo?

Jsem dárce krve

Daruj_krev(1)

Podruhé ve svém životě jsem daroval krev. Mezi prvním a druhým darováním uběhlo víc, jak sedm let. Především proto, že jsem se po první velmi negativní zkušenosti docela hodně bál. Naštěstí se ale pohled na odběry krve změnil, takže vám pro jistotu popíšu největší změny:

Darování na lačno? Ale běžte!

Když jsem daroval poprvé, tak jsem musel brzo ráno do nemocnice a na lačno. Není moc divu, že mi díky takovému postupu bylo celý den velmi nevolno a prospal jsem půlku dne. Právě proto jsem si tehdá řekl nikdy více.

Tak zde se názor odborníků konečně změnil. Ráno jsem se mohl klidně nasnídat a dokonce jsem dostal doporučení, ať se hodně napiju. Jediné, co se u snídaně musí dodržet, je, že nesmíte jíst nic tučného.

Doktorka mi ochotně vysvětlila, že medicína zjistila, že když je dárce psychicky a fyzicky v pohodě, tak darování krve proběhne taky v pohodě. Překvapivě.

Takže poté, co jsem daroval 450 ml své krve, se cítím víceméně v pohodě. V ruce mě brní, jako kdybych si ji v noci přeležel a mám lehčí hlavu. Ale zároveň jsem třeba schopen sepsat tenhle článek.

Alergie už nevadí

Naposledy jsem musel doktorům zamlčet, že mám velmi lehkou alergii na pyl a trávu. Dříve totiž platilo, že jakákoliv alergie a v jakémkoliv rozsahu vás vyřazuje z možnosti být dárcem krve. Jo, lhát se nemá, ale darovat krev jsem tehdá fakt chtěl.

Tak tentokrát jsem v nervozitě alergii přiznal. A už to nevadí. Jenom byste měli být mimo medikaci alespoň jeden týden.

Krev je hustší než voda

„Vy jste inženýr, že?“ zeptala se mě sestřička.
„Tady jsme všichni inženýr.“ odvětím já se smíchem.
„Já mám doma jednu čerstvou inženýrku!“ chlubí se sestřička dál.

A tak jsem kul železo, dokud bylo žhavé. Vysvětlil jsem jí, že jakožto inženýr neskutečně nutně potřebuju vědět, jestli 450 mililitrů krve je 450 gramů. A tak mi můj odběr zvážila. 560 gramů. Teda včetně pytlíků, do kterých se to schraňuje a protisrážlivého roztoku.

Tak jako tak, bych použil hlášku z Mythbusters: „Myth confirmed.“ Rčení, že krev je hustší, než voda, je založeno na pravdě.

Přemýšleli jste o tom, že byste darovali taky?

Co jsem objevil díky tagu #ukazcodelas

#showyourwork #ukazcodelas

V knížce Ukaž, co děláš je uvedená výzva: Sdílejte svou práci s tagem #ukazcodelas a nechte se objevit ostatními. Ihned poté, co jsem knihu dočetl, jsem začal tag sledovat. Díky němu jsem objevil několik zajímavých nápadů a lidí:

1. Twitter účet Austina Kleona. Duh. Austin Kleon je i na twitteru a sdílí různé inspirativní články a nápady. A dělá to celkem dlouho. Až díky výzvě v knize mě napadlo, že vlastně asi bude taky online.

2. Stezky polárního vlka: Literárně jídelní blog. Spisovatelsko pohanské úvahy. Doplněné velmi hezkými fotkami. Prostě se mi blog líbí a čtu ho. No, prostě, podívejte se sami.

3. My89: Life-style pel mel. Trošičku víc zaměřeno na ženy, ale zatím si ho nechávam ve čtečce. Kdybyste vědeli o něčem podobném spíše pro muže, tak se hlásím. Jinak časopis má adresu My89.cz

4. Spousty vašich skic Pod tagem #ukazcodelas sdílí lidi hodně obrázků, skic a fotek.

 

Tag si stále nechávám ve svém tweetdecku, i když to vypadá, že vlna tvořivosti postupně utichá. A právě proto jsem se rozhodl napsat tenhle článek: Když něco nasdílíte s tímhle tagem, tak vás někdo bude číst. Já.

Tak se nechte objevit.

P. S.: Objevili jste někdo tenhle blog díky tagu #ukazcodelas? A jak se vám tu líbí?

Příklady mých sociálních interakcí #TasSoc

SONY DSC

Když jsem už vyhlásil tu výzvu, tak jsem se rozhodl, že si budu dávat víc pozor na to, jak komunikuju s cizíma lidma. Níže jsou mé předpisy rozhovorů:

V Albertu:

Polední pauza, a tak jako jeden z mnoha lidí se stavuju v místním Albertu pro nějakou tu mňamku na odpoledne. V krámu je nacpáno, nejsem jediný, koho napadl stejný nápad.

Ukazuju na frontu za mnou a povídám: „Nějak jsme se tady rozmnožili, co?“
Prodavačka: „No, to jo. Dneska nestíhám nic jinýho, než bejt na kase.“
Já: „Tak ať vám to uteče. Děkuju, nashle.“ Odcházím.

V Kauflandu

Jako první položku na pásu mám igelitovou tašku za 2 koruny. Paní prodavačka ji pípne na kase a jedním chvatem ji zručně otevře.

Já se usměju a říkám: „Jéé, děkuju! Já bych s tím jinak zápasil pět minut!“
Prodavačka se taky usměje a odpoví: „No, to nejste jedinej.“
Já: „Jste moc hodná, je vidět, že v tom už máte cvik.“
Prodavačka se směje nahlas a říká: „Děkuju moc. Je to tak v pořádku?“ (Právě napípla poslední položku a v Kaufladu musej po dokončení prodeje říct tuhle větu)
Já: „V naprostém. Děkuju moc! Hezkej den.“ Odcházím.

Ve výtahu:

Jedu z garáží (-1. patro) do kanceláře ve druhém poschodí. V přízemí ale výtah zastaví a nastupuje paní, co jede do prvního patra.

Já: „Koukám, že dneska mám vyhlídkovou jízdu.“
Paní se rozesměje a povídá: „Nojo! Tak se aspoň podíváte po světě.“
Já se usměju a řeknu: „No, to máte pravdu!“

Dveře výtahu se otevírají v prvním patře. Navzájem si popřejeme hezký den a paní odchází.

Jak vidíte, tak jsem splnil své úkoly: Promluvil jsem si s cizíma lidma. U některých je pravděpodobné, že se asi už nikdy nepotkáme. Všechny interakce byly velmi krátké a ve většině případů to oběma účastníkům zlepšilo jejich den.

Koho jste oslovili vy? A jak to dopadlo?