Tohle je jazykový rozbor současné situace. Postavte se před zrcadlo a řekněte si nahlas:
Zaplatil jsem daně svému ministrovi financí. Aby bylo na naše politiky a na moji politickou stranu.
Hnus, co?
Když používáme v komunikaci zájmena my, moje, naše, naši, tak se většinou ztotužňujeme s danou skupinou. My zakrádkáři už stříháme stromky. My rodiče už vodíme své děti ven na pískoviště. Naši hokejisté se pilně chystají na mistrák.
Ale když se s něčím hned tak neztotožňjeme? Použít zájmeno můj se jaksi příčí v hrdle. A naprosto vás chápu.
Já jsem tam toho pána, co teď dělá ministra financí, nechtěl. Dokonce ani tu jeho stranu jsem nevolil. Ani jsem nevolil ani jednu ze stran, co teď v parlamentu jsou. Naposledy jsem volil zelené, a ti se do parlamentních škamen ani nedostali.
Pak se těžko říká moji politici případně moje vláda. Nevolil jsem je. Ani jednu ze stran, co teď tvoří koalici, jsem v parlamentu nechtěl.
Ale zároveň si myslím, že čím víc lidí si o politicích a vládě osvojí přivlastňovací zájmeno můj, moji, tak se věci změní k lepšímu.
A co vaše daňové přiznání. Hotovo?