Luisa L. Hay: Miluj svůj život, Pragma, Praha 2007, 249 stran
Co se vám vybaví, když se řekne „pozitivní myšlení“? Případně „pozitivní afirmace“?
Vysokovibrační jednorožci z Atlantidy? Mírumilovní a přátelští delfíni? Jinými slovy: Pošuci?
Mně se tohle vybavovalo taky dost dlouho. Potkal jsem až příliš mnoho lidí, kteří tvrdili, že se věnují pozitivnímu myšlení, a dalším ezoterickým oblastem, ale doopravdy mi nepřipadlo, že by fakt mysleli pozitivně.
Jsou autoři a knihy, na které se vám udělá názor, aniž byste danou knihu četli, či znali dílo daného autora. Luisa L. Hay je jedním z takových lidí.
Každé ráno, když vstanu, tak se na sebe usměju do zrcadla a nahlas si řeknu:
Dneska bude super den
A pak třeba můj autobus vězí v zácpě. Ujede mi metro před nosem a na ulici mě začne obtěžovat bezdomovec kvůli pětikoruně. (U které jsem nakonec nevěděl, do jaké kolonky ve svých výdajích ji napsat.)
Ten rozdíl je v tom, že mě to nesere.
Už dlouho je moje životní filozofie: „Mně nenasereš, blbečku.“ Ale přesto se dost často nechám vytočit.
Odmítám si hrát na Atlantiďana, a ačkoliv si o delfínech myslím, že jsou celkem fajn, tak si o nich nehodlám číst víc, než se mi bude líbit.
Kdy naposledy jste se sami na sebe usmáli do zrcadla a řekli si něco hezkého? Pěkně nahlas? A proč to neděláte?
Trackbacky/pingbacky