Pozdrav soudruhům ze Severní Koreje

pexels-photo-24484

Vyprávěl mi tuhle můj známý, že za komančů udržoval vztah se známými za velkou louží. Samozřejmě obě strany vztahu věděly, že je jejich korespondence monitorována, takže si psali takové ty normální zprávy, co si dopisujete se známými.

A jednou tenhle kamarád přijel na návštěvu do socialistického Československa. A tak se ho hned můj známý ptal: „Jak to přežíváš v tý Americe? Vždyť je to tam strašný!“

Československá socialistická televize totiž o U.S.A. vysílala pouze negativní zprávy: Hurikán na Floridě, tornádo na středozápadě, masová střelba do lidí v Chicagu a nepokoje ve Washingtonu D.C. Nic jiného, než negativní zprávy o Americe se běžný socialistický občan nedozvěděl.

Zprávy z Ruska byly přesný opak: Překročený plán pětiletky, úderník v dole, zlepšovací návrh soudruhů z NDR a vůbec všelijaké pokroky a výdobytky moderního socialismu. Běžný občan byl tak dennodenně masírován propagandou na téma, že na západě je to nebezpečný, kdežto v socialistickém bloku se všechno daří.

Představte si, že stále existuje socialistický blok a vy vyjedete na stáž do jedné ze zemí Východu. Nemusí to tam být tak děsný jako v Severní Koreji, ale i tak vidíte, jak lidé žijí pod masáží médií. Jejich Velký Vůdce neustále opakuje jak je to na západě hrůza a běžní lidé se vás nenápadně ptají na to, jestli ti bezdomovci na ulicích jsou fakt pravda. A jestli je taky pravda, že lidé nemají práci.

Já bych jim odpověděl asi tohle:

Vážení soudruzi, vážené soudružky.

Ano, je Pravda, že na západě existují bezdomovci. Je taky pravda, že lidé nemají práci. Také je pravda, že U.S.A. čas od času postihnou přírodní pohromy.

Přes to všechno se vracím na západ.

A jsem si jistý, že tam přežiju.

S přátelským pozdravem Světu Mír

Tasselhof

Třicetčtyři

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jenom jednou jsem v historii tohoto blogu neoslavil své narozeniny virtuálně.

Slovy Garfielda: Dárky, dárky, dárky!!!

A ve stylu Louse Hay jsem se rozhodl, že rok třicátý čtvrtý mého života bude ten nejlepší, co jsem doposud zažil.

A jestli se bojíte, že jste s gratulacema zaspali, tak vám jenom připomínám, že ještě dneska to jde dohnat. Mám totiž svátek 😉

 

Výhra v loterii

addiction-bet-betting-5258

 

Skoro každý to zkusil. Hodili jsme si pětikorunu do výherního automatu a nebo jsme si vsadili Sportku.

Třeba mně za to těch 20 korun stojí – Tolik stojí Šťastných deset. Občas si koupím los a pak s napětím sleduji, jak dopadflo losování. Rád si vymýšlím scénáře, co bych s těma penězma dělal.

Co bych dělal, kdyby mi najednou přistálo na kontě deset milionů?

A co třeba 5 mega? A co bych dělal s milionem?

Skoro kaýdý má už úplně jasno o tom, co by dělal, kdyby mu na kontě přistálo kulatých milion korun.

Ale přemýšleli jste někdy o menších částkách?

Co uděláte, když vám někdo daruje 10 000?

A co třeba, kdyby vám někdo dal „jenon“ 5 000 Kč?

Ve chvíli, kdy máte hlavu v pejru z těch milionů se 5000 korun zdá jako nic. Ale opak je pravdou.

Přišly mi na konto přeplatky z daní.

Já jsem ty peníze použil na své úplné oddlužení.

Na co je použijete vy?

Goodreads

antique-bible-blur-213

 

Čtu si takhle Adentův článek o Goodreads a uvědomil jsem si, že to mám trošičku jinak:

Recenze na knížky píšu rád. Částečne pro sebe, abych si i po letech vzpomněl, jaký dojem ve mně vyvolala. A částečně jako spisovatelské cvičení, protože psaní mě prostě baví.

Ačkoliv mám účet na Goodreads, tak tam ale nechodím a recenze tam nepíšu. Možná proto, že se bojím toho, že bych recenzi musel psát ještě jednou, anglicky. (A to se mi fakt nechce)

A tak se ptám veřejně: Máte goodreads? A píšete tam recenze? A jestli jo, tak v jakém jazyce?

Díky

Síla nudy

pritazlivost

Joe Vitale: Síla přitažlivosti (5 kroků k odhalení tajemství celoživotního bohatství a štěstí), Vydalo Ottovo nakladatelství s. r. o., Praha 2010, 320 stran. Zdroj obrázku: Martinus

To máte tak: Když začnete číst knížky o pozitivním myšlení a s ním spojeném osobním rozvoji, tak se ve vašem životě začnou objevovat lidi, kteří četli podobné knihy. A třeba vám nějakou půjčí.

Tuto knihu jsem dostal do rukou se slovy, že je fakt skvělá a musím si ji přečíst. A tak jsem se do ní pustil.

Nakonec jsem se včera rozhodl, že na ní aplikuju pravidlo číslo tři: Zahodit ji.

Teda, spíš ji vrátit svému majiteli.

Ne že by knížka byla špatná, ale je plná americké vaty. Na začátku nastíním myšlenku. A pak ji rozpliznu na dalších 50 stránek. A mezi to hodím ještě 20 stránek osobních zpovědí lidí, kterým myšlenka pomohla.

Původně jsem se zkoušel s knížkou „poprat“ zcela dle pravidla: „Když se ti do toho nechce, tak je to znamení, že se do toho máš pustit.“

Ale včera jsem pochopil, že raději dělám tisíc různých věcí, než abych doopravdy četl. A čtení je pro mě zábava, nikoliv nutnost.

A tak jsem v půlce knížky vytáhl záložku a vložil do knížky nové.

Jestli ale nejste políbeni americkou literaturou osobního rozvoje, tak přesto knížku doporučuju: Jsou v ní zajímavá zamyšlení, která mi něco dala.

Jenom kéž by to nebylo proloženo tolika stránkami nudné vaty…

Horní Jiřetín

mostecko1

 

Přišel mi mail od Strany Zelených, který začínal takto: „Vystěhujte se, zbouráme vám dům – slyší majitelé 180 domů na Ústecku‏.“

Ta věta mě přinutila k zamyšlení.

Zaprvé: Jestli jste nikdy neviděli Mostesko-Ústeckou uhelnou pánev, tak tam jeďte a podívejte se na to dílo zkázy.

Dodnes si pamatuju, jak na mě ten pohled zapůsobil. Tu fotku na začátku tohoto článku jsem fotil já někdy v roce 2007. A stále si pamatuju ten pocit. A kdykoliv mi někdo tvrdí, že lidská aktivita je zanedbatelná a určitě se nedá spojit s aktuální změnou klimatu, tak mám sto chutí toho ignoranta vzít právě na prohlídku uhelných pánví.

Dokud to neuvidíte na vlastní oči: Tu neskutečně obrovskou měsíční krajinu, která sahá od nevidím do nevidím, tak to nepochopíte.

 

Nemyslím si, že ve zvýšené těžbě skví budoucnost tohoto národa. A nemyslím si, že je príma nápad bourat domy jenom proto, že pod nimi se možná skrývá nějaké to uhlí.

Jestli se mnou souhlasíte, tak podepište petici proti prolomení těžebních limitů.

Blbý jméno

mall-shopping-shops-2576-829x550

Bavili jsme se takhle s kamarádem o jméně jejich dítěte.

„Víš, žena vždycky chtěla tohle jméno, tak jsem v zásadě mohl jenom souhlasit.“ povídá mi.

Já znalecky přikyvuju a chválím výběr jména pro holčičku, včetně kamarádova rozhodnutí. A pak mu povídám:

Buď rád, že máte holku. Kdybyste měli kluka, tak se pěkně zapotíte. V kalendáři je to samej Mečislav a Bivoj, ale normální jméno abys hledal jako jehlu v kupce sena.

Nakonec jsem ho vyhecoval, ať se koukne do kalendáře a řekne mi, jaký mužský jména tam vidím.

Tak třeba tenhle týden mají jmeniny například Vlastislav, Blahoslav a Zikmund.

No, pojmenovali byste tak svý dítě?

Není náhodou na čase trošku aktualizovat kalendář?

Můj interní navigační systém

highway-lights-night-1290-975x550

Když jsem jel na letiště, abych odletěl do Frankfurtu, tak jsem na Nádraží Veleslavín jel tramvají. Ačkoliv bylo Áčko už den otevřené, tak jsem jel po povrchu především proto, abych si prohlédnul, jak zelená linka vypadá zeshora.

A když jsem byl na Bořislavce, tak jsem si sám pro sebe řekl: „Aha, takže to je tam, jak se zahejbá k Borinovi.“

Interně už velmi přesně vím, kde je stanice metra A jménem Bořislavka. A ještě mám to plus, že Bořislavka se jmenně shoduje s Borinem, takže se mi to bude dobře pamatovat.

Když jsem se vracel domů, tak jsem se chystal, jak své ženě povyprávím o tom, jak vypadá metro zhořejška. Jenže jsem se zastavil u toho, že vlastně neumím nikomu popsat, kde třeba taková Bořislavka je. Jako tak, aby to pochopil někdo jiný, než já.

Uvědomil jsem si, že raději lžu, že nemám orientační smysl. Mám ho a mám ho celkem dobrý. Je ovšem problém s tím předat svou znalost někomu jinému. A tak raději zalžu a řeknu, že vlastně nevím, kde to je.

Vím to a vím to moc dobře. Akorát vám body jako „doleva za takovou tou divnou zatáčkou“ a nebo „to se jede kolem toho kamaráda, jak má toho psa“ asi moc neřeknou.

A jak je na tom váš orientační smysl?

Dojez to!

dinner-fork-hand-3690-825x550

 

Původně jsem tohle chtěl napsat jako komentář pod stejnojmenný článek na Stezky polárního vlka:

Kdesi jsem slyšel, že problém s obezitou je zapříčiněn především tím, že nám naši rodičové říkali, ať to jídlo dojíme. A nebo alespoň to maso. Nelze se své babičcee divit, ani mému dědečkovi. Obzvláště jemu, protože ten byl narozen roku 1900 a tak měl zkušenost se dvěma světovými válkami.

Dodnes si pamatuju, jak v šesti letech sedím ve školní jídelně a říkám soudružce učitelce, že už nechci. A jelikož soudružka byla poctivá socialistická svině, tak mě donutila začít žvejkat to poctivý socialistický maso. To se vyznačovalo především tím, že bylo naprosto neukousatelné.

Normálně jsem se rozbrečel.

Mám neskutečně rád jídlo. A poslední dobou se čím dál tím víc odvažuju si sám sobě něco uvařit.

Cíleně praktikuju to, že když se cítím syt, tak nechávám na talíři zbytek.

I kdyby to mělo být jedno jediné sousto.

Dojídáte?

Sousedi

Jsem si takhle v berounském bytě a začínám si krájet cibuli na boloňské ragů. Když v tom mi zazvoní zvonek u dveří. Přemýšlím, co se zase kde stalo a vylezu ven.

Stojí tam noví sousedi ze čtvrtého patra, že jako že se jdou představit. Koukám na ně, jako puk, protože to je po sedmi letech, co tam bydlím, asi první soused, co se mi přišel představit.

Z rozhovoru později pochopím, proč to tak dělají: Pořídili si štěně a tak začli sondovat u všech v baráku, jestli jim to jakože nevadí. Tak třeba mně to nevadí, ujistil jsem je.

Ale teď mám reálné dilema. V rámci přátelského pokecu mě pozvali na kafe. Ať zajdu, pokecáme. A já nevím, jak se mám zachovat.

Kdžy se vyskytuju v Město Nepovězto, tak jelikož je to vesnička středisková, tak tam se sousedi doopravdy navštěvují. Dokonce jedni sousedi nás uhánějí, abychom konečně zašli na kafe. A my samozřejmě zajdeme.

Ale jak se to dělá ve velkoměstě typu Praha, nebo Beroun? Mám to chápat jako takové to „pozvání, aby se neřeklo,“ a nebo mám doopravdy přijít?

Jak byste se zachovali vy?